Nemůžete si dojít v klidu ani na toaletu, aniž by dítě muselo jít s vámi?
![]()
Doposud nemělo vaše děťátko naprosto žádný problém s cizími lidmi, natož s těmi, které zná. Najednou však jako mávnutím kouzelného proutku začne okamžitě plakat, když ho má vzít do ruky kdokoli jiný, než milovaná maminka. Na cizí lidi se mračí a drží se vás celé dny jako klíště. Nechce se nechat pochovat ani od tatínka, který to pochopitelně těžce nese. Vy si nemůžete doslova dojít ani na záchod, protože děťátko bez vás nevydrží prostě ani minutu. Jak dlouho trvá separační úzkost u dětí? Jak ji co nejlépe zvládat?
Separační úzkost u dětí
Separační úzkost je naprosto normálním vývojovým stádiem dítěte, během kterého si děťátko utváří pevné citové pouto k jedné, pro něj nejdůležitější, osobě (nejčastěji k matce). Pouze tam se cítí v bezpečí a je spokojené. Pokud ovšem dotyčná osoba zmizí z dohledu, děťátku se hroutí celý svět. Není možné je utišit, zabavit, rozptýlit, prostě nic. Podívejme se nejprve na to, proč je vlastně období separační úzkosti u dětí tak důležité, i když nám může občas dost komplikovat život.
Kojenec a postupná socializace
Pro lidské mládě je naprosto zásadní naučit se již v útlém věku tomu, jak fungovat ve společnosti dalších lidí. Celý život strávíme ve společnosti. Lidské mládě je navíc velmi dlouho naprosto nesoběstačné, nedokáže bez matky (a také bez společnosti, která jej chrání) přežít mnoho let. Právě proto je tak důležitý proces správné socializace, tedy začlenění do společnosti dalších lidí. Zhruba od 2. do 12. měsíce života dítěte označujeme jako kojenecké období. Jedná se o velmi intenzivní psychomotorické vývojové stádium, během něhož dochází k obrovským skokům. Ze zcela závislého miminka odkázaného výhradně na péči matky se stává zvědavý průzkumník, který objevuje svět, učí se lézt a chodit a pokouší se o první slůvka. Aktivně se zapojuje do okolního světa a získává zkušenosti prostřednictvím interakcí s dalšími lidmi.
Nejdůležitější stádium ve vývoji dítěte
To, že je první rok v životě dítěte naprosto zásadní, potvrzují nejen nejrůznější studie, ale také matka to tak intuitivně cítí. Dítě potřebuje vědět, že se může kdykoli o někoho opřít, že je vždy po ruce maminka, která ho ochrání. Narušený či přetržený vztah dítěte s matkou v raném věku může mít dalekosáhlé důsledky ve vývoji jedince. Cílem první citové vazby kojence je blízkost nebo dotyk, díky kterému dítě získává pocit jistoty a bezpečí. Matka by měla být schopna citlivě reagovat na potřeby dítěte. Pokud je tato vazba matky a dítěte jistá, dítě získá postupně důvěru a sebevědomí k tomu, aby se mohlo vydat objevovat svět čím dál tím samostatněji. Díky pocitu jistoty se postupně přestává bát všeho cizího a nového. To vše ale vyžaduje svůj čas. Někomu to trvá pár týdnů či měsíců, jiné dítě se to naučí teprve s nástupem do školy.
Starší muž strávil posledních 12 let mazlením se s miminky. Proč to dělá?
Separační úzkost – kdy se objevuje?
Pamatujete si to jako dnes. Ještě nedávno se miminko usmívalo na každého široko daleko, všichni si jej chtěli pochovat a bez problémů jste mohla dítě nechat na chvíli pohlídat tatínkovi. Ale teď? Všeho a všech se bojí, choulí se vám v náručí a v žádném případě nechce ani k babičce, ani k tatínkovi. Separační úzkost se začíná u dětí normálně objevovat kolem 7. měsíce. U některých dětí se ovšem může začít projevovat až okolo věku 1,5 roku. Čím je dítě mladší, tím je separační úzkost silnější.
Jak dítě zvládá separační úzkost?
Na to, jak dítě separační úzkost dokáze zvládnout, má největší vliv věk, jak již bylo řečeno. Svou roli hraje dále také délka separace, tedy doby odloučení matky a dítěte. Dítě samo o sobě odloučení zvládne. Ale musí jej iniciovat samo, tzn. že si samo odejde např. na zahradu nebo na hřišti (aktivní separace), ale zase se za chvíli samo vrátí na původní místo. S tím nebývá problém. Pokud ovšem odejde pryč matka, je oheň na střeše (pasivní separace). V neposlední řadě hraje roli také místo – nechat jej v neznámém prostředí (např. jesle) je něco jiného než jej nechat doma hlídta babičkou.
Každé dítě je jiné!
Ať už čtete o separační úzkosti na internetu cokoli, anebo vám někdo jiný sděluje své zkušenosti, rozhodně se nenechte vykolejit. Každé dítě je jiné! Každé dítě zvláda separaci po svém. Tím nejdůležitějším faktorem jsou vrozené povahové rysy. Pokud jste vy nebo partner byli v dětství úzkostní a nedokázali jste se oddělit od maminky ani na chvíli ža do školního věku, je dost možné, že to podobné čeká i vás s vaším dítětem. Separační úzkost navíc hůř nesou prvorozené děti. Mladší bývají již trošku „otrkanější“, méně se stydí a celkově se neschovávají za máminu sukni tolik jako prvorození.
Separační úzkost u dětí – fáze
Pokud se potřebujete vzdálit jen na několik hodin, dítě to určitě zvládne a přežije bez následků. Nicméně v životě mohou nastat situace, kdy okolnosti (nemoc, rozvod) donutí matku a dítě od sebe odloučit na delší dobu, než několik dní. Dítě postupně přestává věřit a přeorientuje se na nový objekt, což může být pro matku po návratu velice těžké.
Fáze protestu
Ve chvíli, kdy se matka vzdálí, dítě pláče, křičí, brání se, jiné dospělé důrazně odmítá, volá mámu a doufá, že se objeví a na pláč bude reagovat. Tato obranná fáze může trvat několik hodin i dnů.
Můžou za to geny nebo výchova? Co má větší vliv na osobnost dítěte?
Fáze zoufalství
Dítě opakovaně pláče nebo plakat postupně přestává. Ztrácí naději v návrat matky, je frustrované, apatické a uzavírá se do sebe. I tato obranná fáze může trvat několik hodin, dnů i týdnů. Zejména nyní je potřeba trpělivosti od okolních osob, dostatečná péče o dítě a maximální snaha o jeho adaptaci a přizpůsobení se situaci.
Fáze odpoutání se od matky
V této fázi dochází k odpoutání se od matky a fixování se na nový objekt. Dítě již po matce netouží, neodmítá kontakt dospělých v okolí, naopak si k nim vytváří podobný vztah, jaký mělo k matce, po ukončení dlouhodobého odloučení od matky může na jedné straně nastat paradoxní odmítání dříve volané matky a na druhé straně může dojít k přechodným a někdy i trvalejším psychickým poruchám (nočním můrám a děsům, nočnímu pomočování, koktání či zadrhávání, kousání nehtů, tikům, úzkosti aj.). Byla zrazena základní důvěra a těžko se znovu obnovuje. Z tohoto důvodu je důležité dbát na to, abyste takové situaci dítě nevystavili. Pokud je nemocné, trvejte na společné hospitalizaci. Dítě do dvou let nenechávejte na více než den v péči jiné osoby.
Separční úzkost – co s tím?
Pokud dáváte dítě babičce na hlídání, je daleko vhodnější odejít nepozorovaně ve chvíli, kdy je dítě zabrané do hry, než se srdceryvně loučit. Pokud je dítě u babičky delší dobu (jste nemocná, v porodnici, v zahraničí), nechoďte během té doby na návštěvy, dítě si neberte k telefonu, nedávejte mu s sebou svoji fotografii. To vše by způsobovalo zbytečnou frustraci. Vůbec se dítěti nepřipomínejte, začalo by plakat a chtělo za vámi. Úkol je jasný – během odloučení dítě co nejvíce zabavit a rozptýlit tak, aby si na vás ani nevzpomnělo.
Ukřivděný tatínek…
Vysvětlete babičce a tatínkovi, že by si to neměli brát osobně. Separační úzkost je zcela normální a přirozená. Však se to brzy změní a dítě bude běhat za babičku a za milovaným tatínkem jako všechny ostatní děti. Tatínek také musí být trpělivý, přibližovat se k děťátku citlivě a vyčkat, než toto období odezní. Stejně tak upokojte i příbuzné, babičky, dědečky, do kontaktů děťátko nenuťte, nenechte si také do výchovy zasahovat.
Dítě postupně zvykejte na nové
Na nové prostředí či na novou paní na hlídání zvykejte dítě postupně a ve vaší přítomnosti. Rozhodně si vůbec nevšímejte „chytrých“ rad a poznámek typu, že je dítě rozmazlené. Rozmazlené není! Až bude dostatečně zralé, samo se osmělí a od maminky oddělí. Pokud se vám narodí v tomto období druhé dítě, snažte se maximálně věnovat čas i tomu staršímu. Cokoliv můžete, dělejte společně, cokoliv děláte s miminkem, dělejte i s tím starším. Opakujte dítěti, že ho máte ráda a když miminko spí, dopřejte mu pocit, že je tím nejdůležitějším na celém světě a jste tu jen pro něj.
Trpělivost především
Buďte trpělivá, citlivě reagujte na úzkost dítěte, pochovejte ho a pomazlete. Pokud potřebujete odejít, nechte například otevřené dveře na záchod, vezměte ho s sebou do kuchyně. Pokud vaříte a nechcete, aby se vám pletlo pod nohy, zkuste využít dětské sedačky, kterou umístíte na místo, odkud na vás dítě uvidí. Nikdy nebuďte na dítě tvrdí a neokřikujte jej. Mluvte na dítě milým tónem, pomalu a příjemně. Někdy stačí i 10 minut intenzivní pozornosti denně, kdy nic neděláte, nevaříte a jen si spolu hrajete. Odložte mobil z ruky, vypněte televizi. Separační úzkost obvykle odezní během několika týdnů či měsíců. Pokud by přetrvávala delší dobu, než rok nebo byla příliš intenzivní, poraďte se s pediatrem či dětským psychologem.
Ohodnoťte tento článek:
