Nový výzkum poukazuje na to, jak narcistický styl rodičovství ovlivňuje vývoj dětí. Výsledkem je zajímavá souvislost mezi rodičovskou výchovou a narcismem u dětí.
Problém infantilizace
Když zacházíte s dospělým člověkem stejně jako s dítětem (tzv. infantilizace) vytváří se kruh závislosti, ve kterém dospělý neustále potřebuje slyšet, co má dělat a jakým způsobem. Infantilizace ve výsledku způsobuje velkou nelibost opovrhování. Jistě sami dobře znáte ten pocit, když se k vám chová blahosklonně někdo, kdo je mladší, než vy. S velkou pravděpodobně se cítíte nepříjemně a uraženě. Dokonce i u dětí může mít infantilizace negativní důsledky. Představte si, že máte malé dítě, které se právě naučilo vázat tkaničky. Určitě mu to trvá déle, než vám. Při ranním spěchu mu raději zavážete tkaničky sami, abyste neztráceli drahocenný čas. Převzetím úkolu, který už dítě zvládne zcela samo, však snižujete jeho smysl pro autonomii, a to i přesto, že k tomu máte logické důvody. Kdybyste mu ale dali čas, s dostatečnou praxí by se brzy zvládlo obout samo během chvíle.
Mladí lidé, kteří nechtějí dospět
Jak to vypadá v případě narcistických rodičů? Ti potřebují, aby na nich jejich děti byly co nejdéle závislé a i v dospělosti pro ně byli životně důležití. Nový výzkum Nathana Winnera z University of Southern Mississippi a Bonnie Nicholsonové zkoumal roli přehnané rodičovské péče známé také jako tzv. vrtulníkové rodičovství. Tento termín může být trochu zavádějící, protože předpokládá, že všichni rodiče dnešních dětí jsou přehnaně starostliví a dohlíží na své děti více, než je běžné. Problémem však není přehnaná starostlivost. Kamenem úrazu je fakt, že přehnaná starostlivost vede k infantilizaci, tedy stavu, kdy mladí lidé nechtějí dospět a stále se berou jako malé děti.
Syndrom zavrženého rodiče, aneb když hádky rodičů neskončí ani po rozvodu
Narcističtí rodiče mohou být vlezlí i vstřícní
Podle Winntera a Nicholsonové nadměrná rodičovská péče zahrnuje jak přílišnou angažovanost a vlezlost, tak i srdečnost a vstřícnost. Rodiče, kteří o své děti příliš pečují, mohou bránit správnému rozvoji jejich nezávislosti. Časté používání termínu „vrtulníkoví rodiče“ bohužel dospělo až do bodu, kdy je každý rodič dnešního mileniála (narozeného koncem 20. století) považován za vlastníka těchto kvalit a stvořitele další generace narcistů. To však rozhodně není pravda.
Narcistní rodičovský styl
Někteří mileniálové jsou narcisté, ale takové lidi můžeme najít v každé generaci. Namísto lamentování o všudypřítomné přehnané starostlivosti celé generace narcistních rodičů je přesnější považovat narcistní rodičovský styl za typ charakteru, který se však liší v závislosti na jednotlivci. Jeho škodlivé účinky mohou být nejlépe považovány za omezení autonomie dítěte tím, že udržují rodičovskou závislost, což zase vede k tomu, že jedinec pak není dobře schopný vést dospělý život. Výzkum prováděný Winnerem a Nicholsonovou je založený na charakterizaci přehnaně starostlivých rodičů, jako rodičů, kteří mladším dětem věnují přehnanou pozornost a vykazují vysokou úroveň vřelosti a zapojení se do situací, kdy děti nepotřebují pomoc ani ujištění. Toto chování má za následek negativní dopad na psychologický vývoj dětí v pubertě a brzké dospělosti.
Výzkum na vysokoškolských studentech
Výzkumníci zkoumali přehnané rodičovství na vzorku 380 vysokoškolských rodičů a ptali se jich na výchovu, kterou od svých rodičů dostávali i na to, jak hodnotí sami sebe a zda se považují za narcisty. Jejich rodiče však zkoumáni nebyli. Vysokoškoláci ve studii uváděli vnímání rodičovské péče jako nadměrné, což spadá na rodičovské stupnici do tzv. vrtulníkového rodičovství. Studenti uváděli své vlastní úrovně narcismu ve standardním inventáři osobnosti, který hodnotí dvě stránky narcismu. Všechny analýzy byly korelační, což je skutečnost, která by měla být brána v úvahu při interpretaci výsledků spolu se skutečností, že nebyl hodnocen žádný z rodičů.
Přehnaná pozornost může u dětí vyvolat narcistické sklony
Na základě těchto zjištění dospěli výzkumníci k důležitým poznatkům o možné souvislosti mezi rodičovským chováním a narcistickým dítětem. Děti, jejichž narcismus odráží pokus vypořádat se s pocity slabosti a podřadnosti, měly pravděpodobně přehnaně starostlivé rodiče, kteří se je snažili ovládat. Rodiče, kteří si přejí zůstat prominentní a zapojovat se neustále do života svých dětí mohou vyvolat u svých dětí narcistické sklony. Existence těchto vztahů naznačuje, jak může být narcismus předáván z generace na generaci. Rodiče, kteří se přehnaně zabývají emocionálním životem svých dětí, budou mít děti, které si z dětství odnesou to, že toto je ten nejlepší způsob výchovy.
Méně je někdy více
Rodiče zahrnující děti nadměrnou kontrolou současně využívají velkou srdečnost i lásku a své děti rozmazlují tím, že jim dávají ještě více, než co skutečně potřebují. V tomto procesu pak mají děti pocit, že budou milovány, pokud si zaslouží přízeň svých rodičů, čímž se ještě zhoršuje jejich smysl pro autonomii.
Ohodnoťte tento článek:
