×
MotherClub.cz

Proč dítě odmítá otce a co svému dítěti nikdy nesmíte říct

Dítě odmítá otce

Dítě odmítá otce z mnoha různých důvodů a nemusí jít o nic patologického. Jaké jsou nejčastější důvody toho, že se dítě upíná na matku a odmítá druhého rodiče? Speciální pedagožka Mgr. Jana Lepková, která má za sebou letitou praxi s dětmi při své práci v pedagogicko-psychologické poradně, v našem rozhovoru rodičům vysvětlí, proč se to děje a jak se s tím vypořádat.

Jaký má od prenatálního období dítě vztah k oběma rodičům? Nejprve asi z pochopitelných důvodů preferuje matku…

Domnívám se, že proměnlivost ve vztahu k jednomu z rodičů je docela běžnou záležitostí, která také záleží na vývojovém období. Jistě zde hraje určitou roli také vztah rodiče k tomuto dítěti. V nejranějším vývojovém období je dítě fixováno na matku. Přestože i otec od raného dětství vstupuje do života dítěte (může s ním „komunikovat“ přes matčino břicho, prenatálně je již možné rozlišovat zvuky a vibrace a může být účasten u porodu), symbiotický vztah zažívá dítě jenom s matkou, a to je vývojová záležitost. Takový vztah se časem a věkem proměňuje ve vztahu k matce, kdy si již dítě začíná uvědomovat odlišnost své bytosti od matky.

A kdy se ta fixace na matku u dítěte prolomí? Má později táta šanci?

V předškolním období a mladším školním období může převažovat preference toho z rodičů, který má blíže k zájmům dítěte. Obvykle je to tak, že častěji tátové s kluky staví mosty a hrají fotbal, zatímco maminky s holčičkami šijí šatičky na panenky, ale jistě, že tomu může být i naopak, proč ne. Spíše jde o to, že dítě může preferovat toho z rodičů, kdo lépe rozumí jejich „vnitřnímu světu“. Neplatí to však vždy a zcela. Setkáváme se i s tím, že dítě až vehementně odmítá otce i v případě, kdy se k němu chová hezky a rozumí mu.

Charakteristické to bývá hlavně v batolecím věku a jedná se o vývojovou záležitost. Pro otce to může být obtížně pochopitelné. Setkáváme se i s tím, že se dítě v tomto věku může chovat k otci až agresivně. Jev může být prodloužený, nebo se objevuje i později v případě, kdy je s dítětem převážně matka a na otce není tolik zvyklé, což může být střídavá péče nebo například časté pobyty otce na služebních cestách. Vyvíjí se také vztahy vzhledem k pohlaví, proto je třeba počítat s vývojem pohlavní role u dítěte.

Pro děti jsou důležité oba rodičovské vzory. V jakém období ale dítě více upřednostňuje rodiče svého pohlaví?

Tak třeba dcera potřebuje čerpat jak ze vzoru mužského (v jungiánské psychologii by se dalo říci z anima) – rozhodného, akčního, dominantnějšího, rázného, tak ze vzoru ženského (v jungiánské psychologii by se dalo říci z animy) – pečujícího, jemnějšího. V období, kdy vnitřně a vývojově potřebuje jeden ze vzorů, přilne více či méně k jednomu z rodičů dle jejich pohlaví. U dívek je to častěji v dětství matka, v dospívání však cítí větší potřebu prosazení, volání po seberealizaci, což vede více k otci.

Jisté je, že i vlastní role rodičů může spatřovat různě, a to v případě dominantních matek a submisivních otců, a i toto preference ve vývojových obdobích ovlivní. Z toho důvodu jsou mužské a ženské role v životě dětí důležité. Do jisté míry je v dnešní době vysoké rozvodovosti může v určité rovině (i když ne tak vytížené) kompenzovat jiný člen rodiny příslušného pohlaví.

Závislost dítěte na matce. Kdy začíná být nezdravá?

A co když se dítě přiklání na stranu toho rodiče, který ho více rozmazluje?

Dítě může v pozdějším věku odmítat otce v případě, kdy jsou patrné rozdíly v tolerování hranic mezi oběma rodiči. Zde bych však nehovořila tolik o odmítání jako o preferenci jednoho z rodičů. Jeví se přirozenější, že dítě v určitém věku upřednostní rodiče, který mu více „dovoluje“, nakupuje lepší hračky, věci apod. Takového rodiče však spíše preferuje z určité „mazanosti“, nemusí jít vůbec o to, že toho druhého nemá rádo.

Problematický je také nedostatek důslednosti. Negativním jevem a důsledkem takového stavu se rovněž stává situace, kdy existuje jistá kolize mezi rodiči a jeden rodič proti druhému dítě „popichuje“. Takový postup jistě správný není a u dítěte představuje spíše zmatek. Odmítání otce tedy může být důsledkem hlavně krize mezi rodiči, kdy si ve výsledku jeden z rodičů přetahuje dítě „na svou stranu“ a dítě pak vnímá druhého rodiče v negativním a zkresleném světle tak, jak mu jej ten druhý vykreslil.

Když dítě odmítá otce, může to být tedy jak vývojová záležitost, tak odraz krize mezi rodiči. Ale co se s tím dá dělat?

Ano, v raném až batolecím období je odmítání otce, jak bylo řečeno, přirozenou vývojovou součástí, stejně jako např. období batolecího vzdoru. I později je preference jednoho z rodičů ovlivněna vývojovými záležitostmi a dá se říci i potřebami, proto netřeba situaci nějak vehementně řešit a je lepší nechat ji „odplynout“.

V případě, že se v odmítání otce projevují jiné další důvody, je možné se zamyslet právě nad nimi, tedy nad důsledností výchovy mezi oběma rodiči, na tom, že i když rodiče mezi sebou mají nesoulad, je dobré v zájmu dítěte nedávat tento jev před dětmi mnoho najevo, nekritizovat zbytečně druhého rodiče před dítětem.

Rodič, který v určitém období není preferovaný, nemusí se tímto tolik trápit, období odejde a nastane nové, které může přinést proměnu. Odmítaný rodič by dítěti rozhodně neměl „nezájem“ vyčítat, ani se snažit neadekvátně získávat jeho pozornost např. prostřednictvím dárků. Může vést normální komunikaci, navazovat na to, co mají společné. Rozhodně na dítě příliš netlačit, přehnaně se nevnucovat, nevyčítat.

Děti v rodičovské posteli. Kdy už je to problém a jak jim usnadnit odchod?

Nezralý rodič může nadělat více škody než užitku, třeba když to dítěti vyčítá, nebo se dokonce ptá, koho má dítě raději…

Setkáváme se i s tím, že rodič klade dětem otázku, koho má raději. To je naprosto nevhodné, to by rodič nikdy neměl svému dítěti říct. Jednak i proto, že nevědomky přináší dítěti „červíčka přemýšlení“ nad tím, že by jednoho z rodičů mělo mít rádo více, nebo méně. Důležitý je také vztah rodičů k sobě navzájem, dítě je učenlivé a mnohé přejímá!

Jana Lepková (*1980)

  • vystudovala speciální pedagogiku na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, dále společenské vědy pro SŠ na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci jako rozšiřující studium
  • absolvovala kurzy: Feuersteinova metoda instrumentálního obohacování, Deficity dílčích funkcí B. Sindelarové, Grunnlaget, edukativně stimulační skupinky, efektivní učení a myšlenkové mapy, techniky soft skills a osobního rozvoje
  • aktuálně vypracovává práci na téma “Analýza podpory vzdělávání nadaných dětí a dětí s dvojí výjimečností” v Jihomoravském kraji
  • mezi její zájmy patří také historie, dějiny kultury a přírodní medicína
  • působí jako speciální pedagožka a pracovnice školního poradenského pracoviště, věnuje se screeningu poruch učení, depistáži nadaných dětí a dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a odpovídající pomoci jejich rodinám



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*