Nevíte, jak potrestat děti? Raději si osvojte efektivní komunikaci!
Redakce
13. 5. 2018
Máte tzv. „neposlušné“ dítě, které si dělá, co se mu zamane? Nebo odrzlého puberťáka, který nezná hranice? Jak děti správně potrestat, aby se konečně začaly chovat tak, jak mají? Anebo je to celé jinak?
Chceme je naučit zodpovědnosti za svá rozhodnutí a správným hodnotám, anebo z nich vychovat labilní jedince bez sebeúcty, kteří jsou závislí na autoritách? Je trestání dětí akceptovatelné či dokonce žádoucí? Raději si osvojte pravidla partnerské a především efektivní komunikace se svými dětmi. Namísto příkazů, zákazů, výčitek či citového vydírání se ke svým dětem chovejte s úctou jako k sobě rovnému.
Zní to příliš idealisticky? Rozhodně to stojí za zkoušku. Výsledky uvidíte již brzy. Stačí se jen naučit správně formulovat věty, abychom dokázali dětem efektivně sdělit, co od nich očekáváme, na místo toho, aby si naše sdělení interpretovaly jako kritiku, shazování či si z rozhovoru odnesly pocit, že jsou k ničemu. Uvidíte, že nakonec se tak začnou chovat ke svým kamarádům či sourozencům. Způsoby komunikace se reprodukují dál. Naučte se komunikovat správně, bude se vám to hodit nejen ve výchově, ale také v partnerském životě a v práci.
Fyzické tresty ve výchově dětí? V žádném případě!
Znáte to, na ulici uvidíte vztekající se dítě. Křičí na celou ulici, opravdu ostuda. Starší generace situaci glosují, že by dítě potřebovalo pár facek. Mladé maminky jsou takovými poznámkami zděšené. Dnes již naštěstí nejsou fyzické tresty ve výchově dětí běžné. To ovšem neznamená, že by si děti měly dělat, co chtějí jako nějaké modly.
To, že jsou maminky z dětí unesené a na větvi a bojí se do jejich výchovy jakkoli zasahovat také nevytváří do budoucna ty správné vlastnosti u dětí. Hrozí totiž, že se z nich stanou sebestřední egoisté, anebo, což bývá častější, zjistí, že v reálném světě to funguje jinak. Že nebude vždy vše podle jejich představ. Zažijí silnou frustraci, zejména s nástupem do školního kolektivu. Jak to tedy je – trestání dětí ano či ne?
Tresty pro zlobivé děti?
Pokud chceme z dětí vychovat slušné, zodpovědné a především šťastné jedince, kteří v životě uspějí, budou umět navazovat uspokojující vztahy a budou samostatní a sebevědomí, je zapotřebí je začít vychovávat a vést k hodnotám. Ale jak?
Co dělat, když dítě neposlouchá?
Klinická psycholožka Barbora Jakobsen Šindelářová, PhD., která vede v norském Tromso kliniku specializovanou na léčbu agresivního chování doporučuje při výchově dětí dodržovat především postupy tzv. partnerské výchovy. Ukážeme vám nejprve nejčastější projevy neefektivní, direktivní komunikace dospělých vůči dětem.
Komunikujte s dítětem jako se sobě rovným partnerem
Setkáváme se s tím často. Dospělý s dítětem komunikuje svrchu. Poučuje, nařizuje, kritizuje. Kdyby se někdo takto choval k nám, měli bychom chuť „poslechnout“? Těžko. Pokud se v některých poznáte, poradíme vám, jak je nahradit efektivní komunikací, kdy se k dítěti chováme jako k sobě rovnému. Pouze taková výchova dokáže z dětí udělat samostatné a hodnotově orientované jedince, kteří se v zásadních rozhodnutích ve svém životě dokáží rozhodovat správně. Pouze takové dítě dokáže odolat svodům nejrůznějších part, dokáže vytvářet rovnocenné a naplňující vztahy v životě. Nikoli ten „poslušný“, který buď narazí na nějakou jinou „autoritu“ (dominantní ženu, silnou partu, extremistické skupiny atd.), kterou bude slepě poslouchat, protože jsme ho vychovali k poslušnosti. Anebo si bude dokazovat sebevědomí na slabších (šikana, týrání zvířat, ponižování partnerek, podvádění, lhaní), aby si připadal lépe. A to přeci nechceme!
Neefektivní způsoby komunikace
Výčitky, obviňování
Ty nikdy… Ty pořád… Kdybys aspoň…
Jak nám je, když slyšíme něco podobného? Cítíme se nepříjemně, otráveně. Nejradši bychom odsekli. Stejně to mají i děti. Poslechnou, ale jen proto, aby měli klid. Ničeho jiného tím nedosáhneme. Při jakékoli další příležitosti se zachovají stejně. Neuklidí si sami, radši budou lhát, aby měly pokoj. Matka chce sdělit: Očekávám pořádek, ale dítě si to přeloží jako: Jsem k ničemu. Pokud si spíše přejeme, aby děti pochopily smysluplnost a řád věcí a vnitřně přijaly normy a hodnoty, které se jim snažíme předávat, je potřeba nahradit komunikaci efektivními způsoby.
Citové vydírání
Já kvůli tobě…
Zvenčí navozený pocit viny má svá rizika. Traumata z pocitu vinu se někdy opravdu těžko napravují. Většinou se však děti cítí takovými výroky otráveně. Mají pocit, že jsou manipulovány a připadá jim to nefér. Všechny tyto výroky snižují autoritu ve smyslu vlivu – nemůžeme si moc vážit toho, kdo používá nefér výroky a dělá ze sebe chudáčka. Když si sami uvědomíme, že jsme udělali něco špatně, můžeme se zastydět. Pocit viny by ale měl vycházet zevnitř! Místo vydírání mluvte o svých pocitech. Už jsem docela rozzlobená, protože… Nebo poskytněte informaci: Prach může dráždit ke kašli, je potřeba vytřít.
Poučování, moralizování
Měl by sis uvědomit, že.. Nemůžeš čekat, že…
Mluvit o pravidlech, zásadách a důsledcích se má, ale formou opravdového dialogu a ve chvílích pohody. Čím více se děti budou podílet na rozhodování o tom, co se jich týká, na vytváření pravidel, tím více budou cítit zodpovědnost za jejich dodržování.
Kritika
Tohle jsi udělal špatně…
Děti si myslí, že jsou neschopné či hloupé. Zraňuje je to. Místo kritiky vyšlete spíše informaci, zpětnou vazbu. Vidím, že jsi umyl nádobí, tady to ale prokouklo. Hm, ale tenhle talířek by možná bylo dobré umýt ještě jednou.
Zákazy, varování
Nedělej to!
Reakce na takové zákazy bývá většinou opačná. Dítě sahá do zásuvky, leze na skálu, ochutnává bobule… U předškolních dětí totiž myšlení ještě probíhá názorně, v obrazech. Neumí si představit „nesahání“ a negativně formulovaný pokyn vnímá jako „sahej“. Někdy představuje varování přímo inspiraci. Opět použijme popis a informaci. Čištěním si chráníme zuby před kazy. Louže se dá obejít.
Negativní scénáře
Z tebe jednou vyroste…
Negativní hodnocení utvrzuje dítě v představě vlastní neschopnosti. Takové dítě si pak může chtít dokazovat vlastní sebeúctu např. ponižováním slabšího spolužáka či sourozence, může se projevovat agresivně vůči slabým zvířatům. Zvyšuje se navíc riziko naplňování vlastního negativního sebeobrazu. Chová se podle toho, co o sobě slyší.
Srovnávání s někým jiným
Podívej se na…
Jak by vám bylo? Srovnávání může být velmi zraňující.
Etiketizace (nálepkování), ironie
On je takový…
Dítě je lidskou bytostí s mnoha stránkami a vlohami a někdy může mít určité potíže. Nálepka redukuje jeho osobnost na „diagnózu“. Nálepky mohou u dítěte vzbuzovat vzdor a vztek. Všichni to o mě ví, nemá cenu se snažit to zlepšit. Zbavit nálepky je velmi obtížné. Pokud se zlepší, slyší často ironické: No to se snad stal zázrak.. Opravdu jsi to uklidil sám? Někdo ti pomáhal ne? Dítě již nebude mít snahu lepší výkon zopakovat. Trestání dětí, ani shazování by nemělo mít ve výchově místo!
Ani pozitivní nálepky nejsou vhodné
Pozor ale – nálepky mohou být také pozitivní: Taková hodná holčička. S tebou je vždycky legrace. Většina lidí si rizika pochval neuvědomuje. V mnoha knížkách se dokonce důležitost pochval zdůrazňuje. Když někoho pochválíme, očekáváme, že bude radostně dělat, co se nám líbilo. Pochvaly, i když jsou manipulativní, jsou mnohem příjemnější než kritika, to je jasné. Uspokojují potřebu být druhými pozitivně hodnocen. Riziko nálepek je v tom, že dítě je tlačeno k tomu, aby se chovalo tak, jak si přejí druzí. Pozitivní nálepky mohou brzdit vlastní snahu. Např. jedničkáři se nemusí někdy ani snažit a učí se pracovat pod svoje možnosti.
Jak vychovávat syna bez vzoru otce. Je důležitý fungující otec?
Pozor na časté chválení
Ještě větší problém ovšem je, že když je dítě zvyklé na časté chválení, stává se závislým na svém okolí. Když pak v dospělém životě opustí chválící prostředí domova, bývá často velmi frustrované, že se mu pochval zvenčí nedostává. Je neustále nespokojené a cítí se nedoceňované ve vztazích, v práci, ve škole. Ztrácí pomalu chuť pro něco se zapálit, jen tak, protože ho to baví. Stává se závislým na manipulujících osobách v okolí, které tuto jeho slabost vycítí. Ale především nedokáže být samo o sobě šťastné, bez pochval okolí.
Namísto pochval je dobré dávat dítěti zpětnou vazbu. Vidím, že sis uklidil. Koukám, že jsi namalovala obrázek, na kterém je strom a kačenky. Jistě máš ze svého obrázku radost. Uznání a ocenění je něco jiného, než manipulativní a povrchní pochvala. Vidím, že sis s tím dal opravdu práci.
Pokyny a příkazy nahraďte informací
Udělej…!
Příkazy představují obrovské riziko pro budování samostatnosti, vytvářejí pocit nekompetence. Ubíráme tak dítěti příležitost naučit se v životě rozhodovat samo a brát za sebe zodpovědnost. Dítě se naučí vypínat vlastní přemýšlení a my se pak divíme, že musíme pokyny opakovat pořád dokola. Často to v dětech vzbuzuje podráždění a odsekávání. Nahraďte pokyny podáváním informace a hovořte o smyslu požadavku. Před večeří uklízíme ze stolu. Je potřeba se teple obléci. Další alternativou je nabídnout možnost volby (Uděláš to hned nebo až se najíš?).
Rozkazy mají za úkol vychovat z dítěte poslušného tvora. To je ale velice nebezpečné! Poslušnost i odmítání rozkazů a naschvály, jsou znaky závislosti na autoritě, ustrnutí ve vývoji. Co myslíte, že se stane, až dítě narazí v partě na silnou autoritativní osobu? Bude ji slepě poslouchat. Nebo na autoritativního učitele? Bude mu chtít za každou cenu ukázat „co proto“. Poslušnost rozhodně není ta vlastnost, kterou byste měli od svých dětí vyžadovat! Brzy se vám to vymstí.
Výhružky
Počkej až přijde táta! Než napočítám do tří…
Tyto věty mají za úkol vyvolat strach. Ale strach není tím správným důvodem, proč se mají věci dělat! Šance, že děti přijmou ty správné normy se zmenšuje. Děti brzy zjistí, že dospělí mají pramalou chuť své hrozby plnit. A zkusí neposlechnout. Snižujete si autoritu a dítě k vám nebude mít žádný respekt. Nejde o to plnit výhružky, ale přestat vyhrožovat! Chcete sdělit: Už se opravdu hodně zlobím, očekávám, že se budeš chovat správně. Písek v očích moc bolí.
Křik
Je většinou projevem hněvu, zlosti, ale také bezmoci. Vyvolá strach nebo neúctu.
Rizika trestů ve výchově
Téma trestů vyvolává silné emoce. Někdo dává najevo, že není zastáncem trestů, a jiný si přeloží tak, že dotyčný zastává volnou výchovu bez hranic, kde si děti dělají, co chtějí. Podle Pavla Kopřivy neexistují žádné správné, přiměřené či nutné tresty. Jakýkoli trest je rizikem svojí podstatou. Zároveň ale nesmí být nesprávné jednání nepovšimnuto, ať už se jedná o děti nebo dospělé. Když dochází k překračování norem dobrého chování, k porušování dohod a ubližování, je potřeba reagovat. Otázka tedy zní, jak jinak vymezovat hranice a postupovat při porušování norem?
Největším rizikem trestů je přenášení mocenského modelu do dalších vztahů a vtahování dalších účastníků do vyčerpávající hry kdo s koho. Tresty nás učí, že mít moc je důležitější, než se chovat správně. Příklad: Starší dítě uhodí mladší dítě. Rodič to vidí a uhodí za trest dítě starší se slovy, že slabším se neubližuje. Chlapec slyšel, že nemá ubližovat, ale zároveň na vlastní kůži prožil, že mu někdo ublížil. Co se vlastně děti učí trestáním? Učí se, že v životě můžeme ubližovat druhým. Je k tomu však potřeba si zajistit nad nimi moc. Největším rizikem trestů je přenášení mocenského modelu do dalších vztahů!
Partnerský model vztahů namísto autoritativních!
Pokud nemáme to štěstí a nesetkáme se s partnerským modelem nebo o něj nezačneme usilovat, odnášíme si mocenské pojetí vztahů dále do života – do svého manželství, výchovy dětí, pracovních vztahů, politiky. Boj o moc spotřebuje mnoho naší energie. Trestání dětí nemá budoucnost.
Negativní dopady trestů
Dítě může získat pocit, že pokud nepříjemnost spojenou s trestem snese, může se vlastně chovat špatně. Dítě se nenaučí chovat správně, ale naučí se přijímat tresty. Během trestu zažívají pocit ponížení, nespravedlnosti, vztek, vzdor, nenávist, sebelítost, pocit méněcennosti, křivdy a strach. Opravdu chceme, aby se takto děti cítily? Jaké si vezmou pro příště ponaučení? Možná budou radši příště lhát, než aby se přiznaly. Možná budou ze strachu z potrestání svádět vinu na jiné.
Trestání dětí ne, ale jak tedy řešit nepřípustné chování?
Důsledky souvisejí s proviněním. Tresty obvykle nesouvisejí s proviněním. Přirozené důsledky si nemusíme vymýšlet, ale musíme se je naučit uvidět a najít vhodná slova, která pomohou dítěti, aby se je naučilo vidět samo. Podle dětského psychologa Zdeňka Matějčka tresty zastavují, ale nebudují. Mechanismus fungování trestů je založen na strachu, nikoli na osvojování morálních hodnot. Jedním ze základních úkolů výchovy je naučit děti dělat správné věci nikoli ze strachu z trestu, ale proto, že pochopily, že jsou správné!
Jak se mít ráda? Získejte větší sebevědomí během několika dní!
Opravdu se zlobím! Co teď navrhuješ?
Jak reagovat na přestupek?
1. Vyjádřit své emoce
2. Přizvat druhou stranu ke spoluúčasti na řešení situace
Pro jistotu zde uvedeme několik příkladů správně použitých vět, abyste si osvojili respektující a efektivní komunikaci ve výchově.
Opravdu bych si přála, aby se dodržovalo, na čem jsme se společně domluvili!
Auto je rozbité. Co teď navrhuješ?
Jsem fakt naštvaná, že tu na tebe tak dlouho musím čekat. Měla jsem strach!
Ráda bych od tebe slyšela návrhy, jak to řešit pro příště.
Chceš o tom mluvit teď nebo to necháme na ráno?
Jsem už opravdu rozlobená. Co navrhuješ?
Očekávám, že mi sdělíš nějaké návrhy.
Budeme to řešit sami nebo s rodiči? Třeba by nám s tím pomohl děda. Půjdeš ho poprosit sám nebo mám jít s tebou?
Tak teď už jsme si řekli, co se mezi vámi stalo. Co by vám pomohlo, abyste se zase udobřili?
Když někoho zraníme, je dobré se mu omluvit.
Očekávám, že se budeš podílet na opravě
Bude lepší, když teď budeš chvíli o samotě
A co trestání dětí, pokud se dítě chovalo např. agresivně vůči druhým? Když už to opravdu přehnalo? Společnost (rodina, sourozenci) má právo se chránit. Nebezpečný či nezvladatelný jedinec (dítě se vzteky válí po zemi) můžeme být dočasně odveden pryč od ostatních dětí s komentářem: Bude teď lepší, když si nějakou chvíli pohraješ sám. Až budeš mít pocit, že už si dokážete zase hrát společně, můžeš se zase vrátit.
Trestání dětí? Neničte dětem důvěru
Výchova postavená principiálně na trestech vede k deformaci osobnosti dítěte, k pocitu nejistoty, nízkému sebevědomí, strachu. Je prokázáno, že fyzicky trestané děti kupříkladu častěji šikanují ostatní. Trest je cesta do pekel, co se týče důvěry a dlouhodobého kamarádství. Pokud dítě trestáte (ať už fyzicky nebo psychicky), určitě s ním nebudete do budoucna kamarádi. Trestání dětí tedy v žádném případě ne.
Ohodnoťte tento článek:
