V dnešní době existuje spousta příruček a návodů, jak správně vychovávat dítě. Nezkušená prvorodička by se tak snadno mohla cítit přehlcena informacemi a dobrými radami, které se na ni valí ze všech stran. Existuje však jeden princip, který vedle odborných rad nechává velký prostor pro intuici rodičů, a tím je kontaktní rodičovství.
Na čem je založeno kontaktní rodičovství?
S označením kontaktní rodičovství (z anglického attachment parenting) přišel v osmdesátých letech minulého století americký psychiatr William Sears. Dle něj je pro výchovu klíčové upevnění vztahu mezi matkou (otcem) a dítětem, a to jak po psychické stránce prostřednictvím mateřské empatie a reagováním na potřeby potomka, tak fyzické skrze tělesnou blízkost a dotyky.
U nás je velkou propagátorkou kontaktního rodičovství například Lucie Harnošová, majitelka Brány k dětem.
Maminky si často po přečtení informací o tom, co to je kontaktní rodičovství, uvědomí, že ho vlastně podvědomě praktikovaly, aniž by o tom věděly. Je to dáno tím, že princip vychází z intuitivního chování matek, které se vždy snaží být dítěti nablízku a citlivě reagovat na jeho pláč.
Sedm principů kontaktního rodičovství
Wiliam Sears vychoval spolu s manželkou osm dětí a na základě svých zkušeností definoval sedm principů, které snahu o kontaktní výchovu ulehčí. Jsou to:
Bonding
Hned po porodu nastává citlivé období, které je ideální pro navázání prvního kontaktu mezi matkou a právě narozeným dítětem. Dítě odpočívá na těle své maminky, cítí se v bezpečí, a proto se lépe adaptuje na prostředí mimo dělohu. Mohou si vzájemně hledět do očí, dojde k prvnímu kojení. Díky bondingu vnímají čerstvé mámy porod jako méně bolestivý, lépe chápou signály dítěte i příčiny jeho pláče, mají menší problémy s nástupem laktace a déle kojí. Zkrátka jsou na dítě lépe napojené.
Někdy však poporodní bonding možný není (předčasný porod, zdravotní komplikace), to však neznamená, že vazbu s dítětem nelze navázat i později, vždyť vzájemný vztah trvá doživotně.
Dle Lucie Harnošové je dobré s přípravou na kontaktní rodičovství začít už před otěhotněním. Žena by se na početí měla připravit po psychické i fyzické stránce, aby miminko bylo vítané. Základy vzájemného pouta se totiž vytvářejí už v těhotenství.
Kojení
Kojení je další možností, jak prohloubit vzájemný vztah s dítětem. Nejde jen o krmení, ale o oboustranný pocit blízkosti, vnímání signálů dítěte a krmení na požádání, kdykoliv má miminko hlad. Mateřské hormony (prolaktin a oxytocin) matku zklidňují a podporují její intuici při péči o miminko. Díky kojení se u ní navíc snižuje riziko rozvoje poporodní deprese a klesá rovněž hladina stresového hormonu. Kojení zkrátka pomáhá mamince vybudovat si jedinečné pouto k dítěti.
Doktor Sears je také propagátorem prodlouženého kojení, klidně do 4 let věku, protože je podle něj dobrým nástrojem, jak dítě uklidnit. K ukončení kojení by mělo dojít v okamžiku, který bude nejlépe vyhovovat mamince i děťátku.
Krmení z láhve je rovněž možné, klíčová je totiž vzájemná blízkost a naslouchání potřebám dítěte.
Dle Lucie Harnošové je krásným příkladem napojení mezi maminkou a miminkem používání bezplenkové komunikační metody, kdy matka z výrazu dítěte pozná, že se chystá vyměšovat a přenese ho nad nočník či záchod.
Nošení dětí
Velice dobrou příležitostí pro budování vzájemné, především fyzické, blízkosti, je nošení v šátku nebo nosítku. Dítě je při něm k mamince přitulené, poslouchá tlukot jejího srdce a cítí se v bezpečí. Tím také filtruje nedůležité informace z okolí. Díky nošení si dítě snadněji buduje bezpečnou citovou vazbu se svým opatrovatelem a zároveň u něj dochází k procvičování rovnováhy i lepšímu osvojení jazyka. Při nošení se navíc také zklidní. Ženy mají proto nosit dítě tak často, jak je to jen možné. Sears doporučuje nošení až do 3 let věku, ale většinou již kolem roka zatouží dítě po větší samostatnosti a možnosti objevovat okolí po svých. Zkrátka, vaše dítě si samo řekne.
Lucie Harnošová klade důraz na bezpečnost, miminko musí být v šátku uvázané správně, jinak mu můžete dlouhodobým nošením spíše uškodit. Jako podporu fyzického kontaktu pak doporučuje masáže, klidně už od miminka.
Společné spaní
Velký důraz je kladen na společné spaní, většina dětí totiž spí nejlépe, když jsou jim rodiče nablízku.
Dle Williama Searse by matka měla spát co nejblíže svému dítěti až do věku 3 let. Ideální je sdílení postele, ale neodsuzuje ani oddělené spaní v jedné místnosti. Pokud spí maminka s děťátkem v jedné posteli, podporuje to jejich vzájemnou vazbu, usnadňuje noční kojení a zabraňuje nočním strachům a úzkostem dítěte.
Pozdější výzkumy však ukázaly, že pro dobrý spánek dítěte je nejdůležitější citová dostupnost matky, ne její permanentní fyzická přítomnost. Ostatně, záleží také na dítěti, některé jsou citlivé a společné spaní s jinými osobami je ruší.
Důvěra v pláč dítěte
Princip kontaktního rodičovství chápe pláč dítěte jako komunikační prostředek, nikoliv jako nástroj manipulace ze strany dítěte. Příčin pláče může být několik, od hladu a žízně přes bolest či teplotní diskomfort až po strach a osamocení. Pokud je pláč dítěte vyslyšen, zvyšuje se důvěra dítěte v opatrovatele. Maminka by se postupně měla naučit rozeznávat různé druhy pláče a podle příčiny reagovat. Neměla by dítě nechávat bezdůvodně vyplakat, tím se snižuje jeho důvěra v rodiče.
Rovnováha
Metoda kontaktního rodičovství je náročná a vyčerpávající pro oba rodiče, zejména však pro matky. Ty by proto dle Searse měly dbát na to, aby nevyhořely, a starat se o sebe. Obklopit se přáteli, věnovat se koníčkům i partnerovi a vzdělávat se.
I když tento princip stojí na naplňování potřeb dítěte, neměly by potřeby rodičů stát v pozadí. Vyčerpaná matka bude mít totiž problém se na dítě napojit.
Důležité je podle doktora Searse také stanovení hranic, nikoliv však prostřednictvím trestů a ultimát, ale vzájemným respektem a definováním potřeb všech členů rodiny. Tělesné tresty jsou zapovězené, nejdůležitější je komunikace. Děti vychovávané principem kontaktního rodičovství rodičům důvěřují, spolupracují a nebrání se dohledu.
Lucie Harašová pak doporučuje hranice propojené s důvěrou.
Pozor na „cvičitele dětí“
William Sears varuje před lidmi, kteří principy kontaktního rodičovství neuznávají a dávají nevyžádané rady typu: „Nech ho vyplakat.“ nebo „Nenos ho pořád.“ Tím chtějí docílit toho, aby dítě nebylo na rodičích tolik závislé. Tento způsob výchovy však vede k vytvoření odtažitého vztahu mezi rodičem a dítětem.
Kritika kontaktního rodičovství
Díky kontaktnímu rodičovství by se mezi rodičem a dítětem měla vytvořit úzká citová vazba, ze které bude potomek čerpat ještě v období dospívání. Odpůrci principu poukazují na tenkou hranici mezi potřebou dítěte a jeho přáním, kdy plnění každého přání může vést k rozmazlenosti, a na škodlivost odstraňování všech stresových situací ze života dítěte, protože s některými problémy by se pro své budoucí dobro mělo umět vyrovnat samo.
Další nesouhlas je spojen s uklidňováním dítěte kojením, protože to pak může v pozdějším věku vést k zajídání stresových situací. Proti společnému spaní v jedné posteli zase hovoří zvýšené riziko syndromu náhlého úmrtí.
Velkým pozitivem tohoto přístupu je jeho základní teze, že do velké míry závisí na rodičích, jak si fungování s dítětem nastaví, protože jen oni ho znají nejlépe a vědí, co je pro něj nejlepší. Každé dítě je jiné a každému vyhovuje něco jiného, nejdůležitější však je, aby cítilo, že jej rodiče milují právě takové a záleží jim na něm. Není to o tom, že jen rodič, který bude důsledně plnit výše zmíněné principy, si s dítětem vybuduje úzký vztah.
Ohodnoťte tento článek:
