Nedomazlené děti. Co všechno může způsobit nedostatek něhy?

Pokud jste byli někdy v zahraničí, určitě jste si všimli, jak se všichni neustále objímají. Přátelé, rodiče s dětmi. Nám, Čechům to může připadat nepřirozené. Nejsme na to zvyklí. Většina z nás vyrostla v prostředí, kde se city příliš najevo nedávaly. Podle psychologů ovšem  nedostatek fyzického kontaktu a něhy v dětství souvisí s některými problémy v dospělosti. Podívejme se nyní na tzv. nedomazlené děti podrobněji.

Nedomazlené děti

Schopnost navázat vztah se učíme od samého narození. Citová vazba k jedné osobě je pro další vývoj člověka zcela zásadní. Pokud je oslabena, hrozí pocity nejistoty, nedůvěry i potíže s empatií. Nedomazlené děti, jak se takovým dětem laicky říká, mohou v extrémních případech čelit i vážným psychickým poruchám, příp. mít problémy se závislostmi (kouření, alkohol, drogy).

Citová vazba

Takzvanou citovou vazbu (attachment) studují odborníci po celém světě. Nejisté typy citové vazby dávají odborníci do souvislostí s psychopatickými sklony ve společnosti, depresivními stavy i násilím. Významný český neuropatolog František Koukolík dokonce potíže s vazbou označuje za soudobou epidemii lidstva.

Jiní odborníci to nevidí tak dramaticky. Podle odbornice na citovou vazbu Lenky Lacinové z Masarykovy univerzity je citová vazba sice pro psychické zdraví člověka velmi důležitá, na druhou stranu je však člověk velice adaptabilní. To znamená, že jej ovlivňují i další vztahy, do kterých vstupuje. Velkou roli hraje také prostředí, ve kterém se během života pohybuje. Extrémní následky navíc pozorujeme jen u malého procenta lidí. Obvykle u těch, kteří si prošli zneužíváním, fyzickým násilím či žili s rodiči, kteří byli závislí.

Nedomazlené děti – projevy?

Každopádně, nedostatek něhy a lásky v dětství rozhodně není pozitivní devízou do úspěšného a šťastného života. Nejčastěji lze spojovat nedomzlenost s následujícími projevy u dětí – vzdor, absence respektu, přílišná odtažitost, problémy s kolektivem. Do ordinací psychologů se většinou rodiče dostávají až pozdě. Zejména když nastoupí děti do školy, kde se problematické chování ukáže nejvíce. Je až s neuvěřením, že si podle psychologů někteří rodiče neuvědomují, že je něco špatně již dříve.

Závislost dítěte na matce. Kdy začíná být nezdravá?

Co děti potřebují?

Dítě potřebuje víc než jídlo a nové boty. Jako první je vždy potřeba změnit zejména přístup rodičů k dětem. Současný rodič tráví s dětmi příliš málo času. Děti dostávají na hraní tablet už ve dvou letech i dříve. Rodičům to vyhovuje, mají tzv. klid. Klid na to, aby mohli brouzdat na internetu a neustále koukat do mobilu. Podívejte se na dětském hřišti. Většina maminek neustále drží mobil v ruce. To je hlavní problém pro nedomazlené děti v současnosti.

Děti s nejistou vazbou

Děti si postupně zvyknou, že jim rodiče nevěnují aktivní pozornost, ale časem se to projeví samozřejmě jinde. Mohou se z nich stát děti s tzv. nejistou vazbou. Při výchově mu chyběly dotyky, pohlazení i slova útěchy. Dítě už jako malé dostalo informaci, že nemá cenu, aby dávalo najevo své emoce, protože to nefunguje, tak se svým emocím prostě vyhýbá.

Střídavá péče – jak to vidí psycholog

Mazlící tety

Extrémním případem jsou děti v dětských domovech či kojeneckých ústavech. Děti, ke kterým nikdo nepřiběhne, když pláčou, časem prostě plakat přestanou. Je to zbytečné. Emoce jsou jim k ničemu. Naštěstí se proti tomu snaží bojovat mnoho dobrovolnických programů. Např. v kojeneckém ústavu v Krči chodí děti několikrát týdně navštěvovat tzv. mazlící tety. Každá teta má nastarosti jednoho svěřence, který čeká na umístění do pěstounské rodiny či adopci. Tam by již měla být situace jiná. Nicméně, aby se u dětí mohly emoce plně vyvíjet v té možná nejdůležitější části života, tj. během prvního roku života, několik hodin denně si je mazlí mazlící tety.

Prarodiče

Díky prarodičům mohou děti zažívat vřelé city během svého dětství, pokud se jim jich nedostává od rodičů. Rodiče se většinou snaží své děti vychovávat. Jsou s nimi každý den v kontaktu a neváží si tak času, který s dětmi tráví. Prarodiče si již většinou uvědomují, jak rychle to uteče a z dětí vyrostou dospělí lidé, kteří již o nějaké mazlení nestojí. Strávený čas se snaží s dětmi opravdu užít a s vřelými slovy nešetří. Bohužel ne všechny děti si mohou vynahradit absenci vřelé citové vazby s rodiči díky prarodičům. Některé chůvy, pokud máte štěstí, se k dětem chovají také moc hezky. V prvé řadě by však nedomazlené děti, které nemají dostupné babičky a dědečky měly mazlit vlastní rodiče.

Citová péče

Teorii attachmentu neboli citové vazby popsal jako první anglický psycholog John Bowlby. Ten už po druhé světové válce vydává knihu, ve které předkládá do té doby kontroverzní paralelu: stejně jako dítě potřebuje vitaminy pro svůj fyzický růst, potřebuje pro svůj psychický vývoj výživu v podobě mateřské lásky a jedné pečující osoby. Jestliže se děti po letech života mezi „tetami“ v dětských domovech dostanou do adoptivní rodiny, právě nejistá vazba (často označována také jako narušená), bývá mnohdy první překážkou spokojeného rodinného života.

Dítě se od samého narození učí ovládat své emoce. Pláč, smích, slzy. Nástroje, které mu mají pomoci přivolat blízkou osobu. A tak je zkouší. Dokola a dokola. To vše je součástí vznikající vazby k jedné osobě. Jestliže se dítě nemůže spolehnout na to, že matka v případě potřeby přiběhne a pomůže, začne se jeho chování měnit.

Nedomazlené děti si vytvoří zcela odlišné strategie, které mu nepříjemné situace pomohou zvládnout. Zjednodušeně lze říci, že děti odtažitých, chladnějších matek začnou více spoléhat samy na sebe a ty děti, jejichž matky jsou ve svém chování spíše nepředpověditelné, někdy jejich volání vyslyší, jindy ne, naopak úzkostně na matce lpějí a visí. V extrémních případech pak může dojít k tomu, že dítě není emoční vazby vůbec schopno.

Víte, jak děti správně chválit? A na co si dát pozor?

Test odloučení

Dalším velkým mezníkem ve výzkumu citové vazby byla práce americké psycholožky Mary Ainsworthové, která už v 70. letech 20. století představuje způsob, jak měřit míru jistoty v citové vazbě. Tento test pracuje se situacemi loučení, odloučení a vítání matky a jejího dítěte. Dokáže odhalit, zda je vazba jistá, či nikoliv. Ke zkoumání rané citové vazby se dostali čeští odborníci až na přelomu nového tisíciletí, a spíše okrajově.

Tuto absenci se nyní snažil nahradit výzkumný tým z Masarykovy univerzity v Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny. Loni odstartoval projekt, který sleduje citovou vazbu u dětí ve věku 13–17 měsíců, a to právě s použitím testu zmíněné Ainsworthové. Děti se pozorují na univerzitě i v domácím prostředí. Výzkum by mohl mimo jiné pomoci pochopit souvislosti mezi chováním dítěte a tím, jak matka pracuje se svými emocemi.

Sociální patologie

Nedomazlené děti se mohou v budoucnu potýkat s nejrůznějšími sociálními a psychologickými problémy. Podívejme se na ně nyní podrobně. Sociální patologie je souhrnné označení pro nezdravé, abnormální a obecně nežádoucí společenské jevy, tzn. společensky nebezpečné, negativně sankciované formy deviantního chování, které není v souladu s morálními, sociálními či právními normami společnosti. Sociální patologii se zabývá rozborem příčin a faktorů, které vedou ke vzniku sociálně patologických jevů. Autorem pojmu je britský sociolog a filosof Herbert Spencer.

Na základě předmětu zkoumání lze sociální patologii rozdělit na jednotlivé okruhy, jež zahrnují specifické znaky:

• Závislosti – alkohol, drogy, počítače, mobilní telefony, workoholismus, nakupování – oniománie, poruchy příjmu potravy (anorexie, bulimie) či patologické hráčství (gambling, gaming)
• Agresivita, vandalismus, sebevražedné chování.
• Kriminalita a delikvence (krádeže, vraždy, znásilnění)
• Sexuální odchylky a prostituce
• Poruchy chování zapříčiněné duševní poruchou

Dysfunkce a afunkce rodiny. V těchto případech dochází k porušení či úplnému vymizení  základních funkcí rodiny.  Děti jsou často vystaveny týrání, zanedbávání či zneužívání, jež vede k psychickým problému, pocitům ztráty bezpečnosti či neschopnosti začlenit se do běžného života.[2]

Speciální kapitolou jsou pak sociálně patologické jevy dětí a mladistvých, u kterých hraje velkou roli právě vliv rodiny. Nejčastějšími poruchami chování u této skupiny společnosti jsou například záškoláctví, lhaní (konfabulismus) či šikana.

Narušená citová vazba

To, jakým způsobem je vazba narušena, záleží na zkušenostech dětí. Nejrizikovější pro psychiku jedince je takzvaná dezorganizovaná vazba, která se často objevuje u dětí zneužívaných, týraných. Příroda dítěti velí, aby se k pečující osobě připoutalo, ale v realitě je to někdy naprosto jinak – ten, kdo má dítě chránit, jej naopak děsí. Dítěti nezbývá než vyvinout jinou strategii přežití – ovládnout, kontrolovat, použít i vlastní agresivitu. Bohužel u těchto dětí může dojít k rozvoji závažných psychických poruch včetně poruchy osobnosti v dospělosti. A s tou mnoho dělat nejde – je narušena struktura mozku, neexistují léky, které si v dospělosti vezmete, a je vám lépe. Odhaduje se, že tímto typem poruchy vazby trpí zhruba čtyři procenta populace a její následky obvykle bývají pro člověka skutečně fatální.

Kdy vyroste psychopat?

Nejistá vazba se neobjevuje jen u dětí, o které se jejich rodiče vůbec nestarali. Objevuje se i v rodinách, které vypadají běžně. Spořádaně. Šťastně. Matky o své dítě pečují, jak nejlépe umějí. Jenže si samy prošly nepříliš spokojeným a šťastným dětstvím a nyní svému dítěti předávají to, co samy zažily a co jim přijde normální. Nebo prostě jen hodně pracují a na dítě prostě nemají čas. V takových případech se hovoří o vyhýbavé vazbě.

Hyperaktivní dítě. Jak ho poznat a kdy za to může výchova

Nelze ale udělat rovnítko mezi matkou kariéristkou a vyhýbavou vazbou. Je-li matka nepřítomná, stále v práci, zřejmě se o dítě stará ještě jiná osoba, ke které si dítě může začít budovat jistý vztah – pokud se mu nemění, nemizí, je důvěryhodná, laskavá a pečující. Pokud se však osoby kolem dítěte neustále nepředvídatelně střídají, může se skutečně u dítěte rozvinout vyhýbavá vztahová strategie ve smyslu: bude lepší spoléhat jen na sebe, stejně si musím poradit samo, není tu nikdo, kdo by mi pomohl, raději bude lepší nedávat pocity najevo, když nikdo nepřichází. Takové dítě sice svou matku rozezná, nebojí se jí, ale stejně tak dobře mu ke hraní poslouží cizí člověk, který sedí vedle.

Problémy s vazbou mohou mít také děti, jejichž maminka k nim celou noc běhá. Jednou s mlékem, podruhé jen utišit, potřetí s vodou. Chronická únava a dlouhodobě upozaděné potřeby matky však mohou přinášet také stavy, kdy už matka na stále žadonící dítě nemá náladu ani sílu. Vnitřně „vybuchne“ a dítě zničehonic ignoruje. Takové dítě je zmatené. Bojuje s touhou po matce a naštvaností na její odmítání. Vytváří to pro dítě ambivalenci, napětí, nejasnost, nesrozumitelnost v reakcích matky. A protože dítě zažilo, že matka někdy reaguje vstřícně, pozitivně, má tendenci se na ni lepit stále, zkoušet si vydobýt tu pozitivní reakci. Pochytá při těchto pokusech i ty negativní typu dej mi pokoj, už tě mám dost, já se z tebe zblázním. Nedomazlené děti jsou pak zmatené.

Čím více matka odmítá, tím více se dítě dožaduje

Matka i dítě se pak dostávají do začarovaného kruhu: čím více ho matka odmítá, tím více se jí dítě dožaduje, což matku vede k dalšímu odmítání. V osobnosti takových matek je jistě zvýšená míra úzkostnosti, nejistoty, nižší míra frustrační tolerance. A především zážitek z vlastního dětství, kdy zřejmě taková matka jako dítě měla rodiče s úzkostně ambivalentní vazbou. Potřebuje tedy pomoci zejména ona sama.

Tyto vazby patří sice mezi nejisté, ale podle odborníků o takových dětech nelze říci, že vyrůstají jednou nohou v kriminále nebo psychiatrické léčebně. Vyhýbavou i úzkostně ambivalentní vazbu chápeme stále jako součást normy. Není to žádný patologický jev. Tito lidé to mohou mít v životě těžší, a to zejména při zvládání stresu, ale s tím se dá pracovat.

Citová vazba se vytváří v prvních třech letech života. Pokud porucha vazby vznikne, je potřeba vytvářet další novou zkušenost, novou vztahovou mapu, podle které se dítě začne orientovat. Nebezpeční dospělí se musí proměnit v bezpečné dospělé a dítě tomu musí uvěřit – zážitkem, opakovanou zkušeností.

Nedomazlené děti a problémy s navazováním vztahu

Lidé s nejistou vazbou mohou mít problémy s navazováním vztahu. Pokud si už vztah vytvoří, bývá pro ně těžší jej udržet. Ke svým dětem se pak mohou chovat tak, jak se k nim chovali jejich rodiče. Podoba citové vazby se tak může přenášet z generaci na generaci. Společným rysem nedomazlených dětí je nejistota. Dítě nevěří rodičům ani samo sobě. Velmi často také reaguje nepřiměřeně ve stresových situacích, jeho mozek zkrátka velí k sebeobraně. U dětí s narušenou vazbou se obvykle objeví nízká míra empatie, nerozvinutý pocit viny a svědomí – místo toho zahanbující stud v situacích, které jiní běžně zvládnou. To vše pak ovlivňuje to, jak se dítě učí ve škole, jak dokáže kontrolovat své chování, jak dokáže domýšlet důsledky svého chování, jak si dokáže říci o pomoc druhým, jak se na ně dokáže spoléhat.

Nedomazlení muži

Všichni trpíme deficitem lásky, které se nám nedostalo, a zvláště muži mnohdy trpí následky nedomazlení – protože se to až donedávna pro kluky a muže neslušelo. Současní otcové to ovšem mají jinak, než tomu bývalo dříve. Kolik z nás si pamatuje, že by se s ním pomazlil tatínek? Současné děti snad mají v tomto ohledu výhodu. Otcové se již za své city k dětem na veřejnosti nestydí a někdy je až dojemné pozorovat silné muže, jak se mazlí se svojí dcerkou nebo synem.

Domácí mazlíčci

Pokud někdo trpěl nedostatkem něhy a láskyplného fyzického kontaktu v dětství, často si tuto absenci vynahrazuje s domácími mazlíčky. A to je dobře. Obecně jsou domácí mazlíčci velice prospěšní také u dětí. Možná proto si tolik děti intuitivně přejí mít svého pejska nebo kočičku. Zejména v období puberty, kdy se dospívající děti učí pracovat s rozbouřenými emocemi, je pro ně mazlící přítel velkým přínosem.