Rozhovor s pedagožkou: Šikanu je třeba odlišit od škádlení!

“Šikana může být projev agrese. Je třeba ji však odlišit od škádlení,” říká Mgr. Jana Lepková, která pracuje v pedagogicko-psychologické poradně. Pokud vás jako rodiče zajímá téma šikany a uvítáte doporučení, jak se jí bránit, přečtěte si rozhovor se zkušenou pedagožkou.

Co je to šikana? Bezesporu jde o závažné téma…

Šikana je téma vztahující se nejčastěji k dětským kolektivům, může však postihovat také dospělé například na pracovišti, kde nabírá podoby mobbingu (šikana ze strany kolegů) nebo bossingu (šikana ze strany nadřízeného). Charakteristická bývala ve vojenském prostředí. Pro její rozvoj je zapotřebí vytváření rolí oběť a agresor, kterých existuje hned několik typů.

Kdo se může stát obětí šikany? Je to vždy slabší jedinec?

Oběti bývají častěji něčím nápadnější – fyzicky slabší chlapci, jedinci spíše submisivní, u kterých se předpokládá, že se neumí dobře bránit, děti se zdravotním handicapem. Mohou to však být i děti, které vystupují z nějakého domnělého průměru, například děti s problémy v učení, ale také ty s nadprůměrným intelektem, které neumí vzhledem ke svému nadání nacházet společná témata a zájmy se svými vrstevníky.

Dále to mohou být také děti sociálně slabé, které si nemohou dovolit vlastnit věc oceňovanou skupinou vrstevníků, nebo přesně naopak vlastnící nějakou věc, která probouzí u ostatních závist.

Agresor, který šikanuje mívá asi sám nějaký problém…

Důvody šikany mohou být velmi pestré a často i protikladné. Většinou však jde o nějakou odchylku od běžného průměru. Rizikový může být také nově přicházející žák do třídy, zejména pakliže má větší obtíže s adaptací na nové prostředí. Agresorem je častěji jedinec s patologickou osobností nebo ten, který je ve fyzickém zvýhodnění před obětí (toto však nemusí platit v případě kyberšikany), má touhu po dominanci a ovládání druhého. Agrese se ale taky často projevuje jako kompenzační mechanismus nízkého sebevědomí.

Škádlení u dětí nemusí vždy znamenat šikanu. Jak to správně rozpoznat?

Šikana představuje záměrné ubližování druhému. Je třeba ji odlišit od škádlení. Náš přední odborník na Šikanu Kolář uvádí, že „…pakliže chcete někoho poškádlit, měla by to být legrace nejen pro vás, ale také pro toho druhého. U šikany chce agresor ublížit, chování opakuje, případně přitvrzuje“. Osobně mám zkušenost, že tam častěji jsou introvertní děti nebo i třeba mohou být děti mimořádně nadané, ovšem spíše z důvodu, že k sobě těžko shání společníka na konverzaci.

Jak se projevuje šikana? Čeho si může okolí všimnout?

Varianty šikany mohou být různé. Od fyzického ubližování, přes ignoraci, verbální agresi, třeba v podobě nadávek a pomlouvání, až k záměrné izolaci oběti. Oběť pak působí osaměle, má málo kamarádů, o přestávce si s nikým nepovídá, při výběru do sportovního družstva je zvolena mezi posledními, je vidět nechuť s ní pracovat při skupinových aktivitách v rámci vyučování, je izolovaná i mimo vyučovací aktivity, například na školních výletech.

Často nosí omluvenky od rodičů, poškozené pomůcky, anebo je nemá vůbec.  Používá netradiční výmluvy nebo můžeme na jejím těle najít různé odřeniny, hematomy, škrábance, které nedokáže vysvětlit, nebo které vysvětluje nesmyslně.

Diagnostika šikany asi není snadná ani pro pedagoga…

Základní diagnostickou metodou pedagoga je vždy pozorování. Učitel má děti nejvíce na očích. Právě pedagog si může prvotně všimnout toho, že něco není v pořádku. Děti také často vyhledávají přítomnost dospělého, protože se bojí. Zajímavostí je i zhoršení písma, čehož by si měl všimnout každý učitel. Právě písmo může být i z grafologického a psychologického hlediska jakýmsi ukazatelem, že se něco děje a být indikátorem psychických změn dítěte.

Dále existují různé dotazníky a na školách se provádí sociometrické šetření. Ukazatelem možné šikany může být například sociální izolace žáka.

Čeho si mohou všimnout rodiče?

Dítě si třeba stěžuje na různé somatické projevy, třeba bolesti břicha nebo hlavy, ztrácí zájem o učení a chození do školy, mívá problém se soustředěním a pamětí, zhoršuje se mu prospěch, zdržuje se ve škole co nejdéle, aby se vyhnul setkání s agresory a podobně. Může mít také potíže se spánkem, objevují se u něj noční děsy, mění své kamarády a podobně. Stres u dítěte může také vyprovokovat i vážnější potíže jako jsou úzkosti, deprese nebo projevy OCD – obsedantně-kompulzivního jednání.

Kdo šikanuje nejčastěji – jedinec nebo celá skupina?

Tak samozřejmě, že skupina toho více zmůže. Agresi může oběti způsobovat sám jedinec, častěji však má k sobě někoho dalšího. Šikana není záležitostí pouze oběti a agresora. Zpravidla o ní ví i více dětí ve třídě. Pakliže se objevuje ve školní třídě, je velmi důležité to, jak funguje třída jako celek, jaká je zde skupinová dynamika a celkové klima třídy.

Proto již od nízkých ročníků je třeba brát zřetel na práci se skupinou, která se může prolínat všemi předměty, ideálně v rámci třídnických hodin, později také jako součást osobnostní a sociální výchovy, výchovy ke zdraví nebo občanské výchovy. Je potřebné pracovat také s mlčící většinou.

Když dítě tají šikanu – je to běžný jev?

Ano. Šikanované dítě často svoji situaci tají. Nesvěřuje se, protože má obavy jednak z toho, že nezvládá situaci, jednak mu sám agresor může vyhrožovat tím, že pokud se svěří, bude to mít pro něho ještě horší důsledky. Pro dítě je však možností, jak z bludného kruhu ven, právě informovanost. Děti se mohou svěřovat někomu ve škole ke komu cítí největší důvěru, ovšem ne vždy to je třídní učitel. Ten by se tím však neměl cítit dotčen, nemusí to být projev nedůvěry k němu.

Lze využít i školního poradenského pracoviště nebo schránky důvěry. Stejnou cestou by měli postupovat spolužáci, kteří o problému ve třídě vědí.

Jak pomoct šikanovanému dítěti? Co můžeme udělat?

Základ by měl probíhat v nekonfliktních rodinných vztazích. Protože tématem je šikana ve škole, je třeba už od nízkých ročníků dbát na podporu pozitivních vztahů a rozvoj spolupráce mezi dětmi. Důležitý je vzájemný respekt, komunikace a vůbec kompletně soft skills. Kreativní učitel může sám vymýšlet různé způsoby prevence šikany. Vhodné jsou hry a jasné nastavování hranic a pravidel.

Doma by měli rodiče od útlého věku vést děti k důvěře, aby když nastane nějaký problém, se neostýchaly se svěřit. Učit je tomu, že většina problémů má nějaké smysluplné řešení, jen je třeba k nim hledat cesty. Někdy je třeba hledat cestu k budování sebevědomí pomocí asertivních technik. A někdy se to zkrátka neobejde bez spolupráce s psychoterapeutem.

Jana Lepková (*1980)

• vystudovala speciální pedagogiku na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, dále společenské vědy pro SŠ na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci jako rozšiřující studium
• absolvovala kurzy: Feuersteinova metoda instrumentálního obohacování, Deficity dílčích funkcí B. Sindelarové, Grunnlaget, edukativně stimulační skupinky, efektivní učení a myšlenkové mapy, techniky soft skills a osobního rozvoje
• aktuálně vypracovává práci na téma „Analýza podpory vzdělávání nadaných dětí a dětí s dvojí výjimečností“ v Jihomoravském kraji
• mezi její zájmy patří také historie, dějiny kultury a přírodní medicína
• působí jako speciální pedagožka a pracovnice školního poradenského pracoviště, věnuje se screeningu poruch učení, depistáži nadaných dětí a dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a odpovídající pomoci jejich rodinám