Radovan (40): Nepřijal jsem svou druhou dceru. Chtěl jsem syna

Manželský život a rodičovství nejsou pro každého. Představují nejen spoustu radostí, ale i starostí, povinností a určitou míru zodpovědnosti. Ne vždy jsou naplněny tužby a ne vždy se život ubírá tím směrem, jakým jsme si přáli. Se svým příběhem se nám svěřil muž v nejlepším věku, říkejme mu třeba Radovan, který se na svou rodičovskou roli velmi těšil. Bohužel teď čelí zklamání, se kterým si neví rady. Rozumově ví, že nejedná správně, ale jeho emoce a vnitřní pocit zklamání ho zrazují. Radovanovi se totiž narodila dcera, i když si moc přál syna. Bojí se, že další šance už nebude…

Nejraději bych si nafackoval…

Není pro mě jednoduché o tom mluvit, ale věřím, že spousta mužů mě pochopí. Stydím se za své pocity, opravdu se stydím. Nejraději bych si nafackoval. A uvědomuji si, že bych měl být rád, že je moje druhé dítě zdravé. Nic přece není důležitějšího. Víte, jak se to říká: je mi jedno, co to bude, hlavně, aby to bylo zdravé. Jenomže u mě to tak není. Příliš jsem se upínal k tomu, že to bude kluk a teď se s tím jen velmi těžko srovnávám. Povím vám celý svůj příběh.

S manželkou Dášou jsme se rozhodli založit rodinu už krátce po svatbě. Moc jsme se oba těšili. Když to poprvé byla holka, přijal jsem to. Na dítě jsem se těšil a neřešil jsem, jestli to bude kluk, nebo holka. Ten pocit, že potřebuji dědice se dostavil až při jejím druhém těhotenství a sám nerozumím tomu, co to do mě vjelo. Naše holčička má už pět roků. Dokonce si chce někdy lakovat nehty, chová se vyloženě jako holka, někdy je roztomilá, jindy ufňukaná. Cítím, že stárnu a docela si dovedu představit, že bych měl syna. Že ho naučím hrát fotbal, budeme spolu chodit na ryby, že mi pomůže naštípat dříví na zahradě nebo si zajdeme na pivo. Druhé dítě jsem vlastně ani nechtěl. Leda toho syna.

Tamara (33): Marně hledáme s přítelem chvilku, kdy budeme sami. Bojím se, že nás dítě přistihne při sexu

Připadal jsem si jako poskok…

Malá byla pořád nemocná, manželka měla těžký porod, který skončil císařem a od té doby se všechno jen točilo kolem dcery. Měl jsem pocit, že stojím úplně v pozadí, Dáša se o mě už moc nezajímala a i náš sexuální život po narození dítěte stál za houby. Navíc jsem musel pořád jen makat a vydělávat peníze, Dáša byla v podstatě celou dobu s malou doma a chtěla se mít dobře. Navíc mi vyvstaly další rodičovské povinnosti a tak dále, však to znáte. Už jsem si nemohl zajít kdykoliv na pivo a vlastně jsem si přestal připadat jako chlap. Možná leda tak jako nějaký poskok. Malou zbožňuji, to samozřejmě ano, ale fakt jsem se začal těšit až vyroste, až aspoň budu moct od ní odhánět ty kluky, protože to bude zaručeně krasavice po mámě.

Těšil jsem se, že to bude kluk

Pak si Dáša usmyslela, že chce druhé dítě a že do práce ještě nepůjde. Jen nerad jsem svolil. Líbilo se mi vlastně na tom jen to, že zase spolu budeme naplno spát se vším všudy a že možná přijde syn a já konečně budu mít trochu navrch. Pak žena otěhotněla a celou dobu mě držela při představě, že čekáme kluka. Na ultrazvuku si pohlaví zjistit nenechala, pak jednou přišla s tím, že se miminko nechce nechat odhalit a že to nejspíše vypadá na kluka. Věřil jsem tomu, upnul jsem se na to a měl jsem radost. Těšil jsem se moc. Vybrali jsme si méně obvyklé klučičí jméno a prckovi v bříšku tak spolu doma říkali. I náš vztah se zlepšil a malá nedělala průtahy, ale těšila se na miminko a říkala, že bude mamince pomáhat.

Stázka (43): Přistihla jsem syna se spolužačkou. Je jim třináct

Propadám se do deprese

Pak přišel porod. Opět to byl císař, žena byla zničená, další těhotenství jí nedoporučují. Řekli mi, že je to další holka a pro mě se zbořil svět. Jsem moc rád, že je žena v pořádku a že je malá zdravá, ale moje sebevědomí nijak nestouplo. Vím, že nejednám správně, ale nemůžu si pomoct. Asi jsem v porodnici nedal najevo dostatečnou radost, protože pohled té mladé zdravotní sestry mě málem přizabil a poslal do pekla, navíc od té doby jenom piju a upadám do deprese.

Přitom žena potřebuje pomoct, už dva týdny je doma z porodnice, jizva ji bolí a pořád nezvládá všechno tak jako dříve. Hádáme se. Na tu malou se sotva podívám. Nevím, jestli nemám nějakou poporodní depresi, i když jsem chlap.

Předstírání mě stojí hodně sil

Kamarádi si dělali akorát srandu, jenom můj nejlepší kámoš mě chápe a je mi oporou. Napadlo mě, že tu malou budu více vychovávat jako kluka. Možná ona i taková bude. Všechno nasvědčovalo tomu, že to bude kluk. Na miminko byla docela velká a hodně kopala. Teď naštěstí spousta času prospí a je v klidu, ale žena se pomalu hojí a nijak jí nepomáhá moje deprese. Myslím, že snad nakonec všechno bude dobré, ale moje přemáhání mě stojí hodně sil. Cítím, že jsem malou nepřijal, ale snažím se o to, aby tomu bylo jinak. A protože fakt chci, věřím, že to zvládnu, moje rodina je pro mě vším.

Martina (34): Máme spolu dítě, milujeme se, ale žijeme každý v jiném bytě

Máme zdravé dítě, proč pořád něco řešíme

Chtěl jsem jen říct, že mám tyhle pocity a že se za ně stydím. Nevím odkud to pramení, jestli třeba z původní rodiny nebo tak, ale třeba nakonec ještě budeme mít třetí dítě a bude to kluk. Moje žena je ještě mladá a má čas. Samozřejmě nechci nic riskovat, když měla opět komplikace, ale ona si za každou cenu snažila dokázat, že porodí přirozeně, nakonec musela na akutní císař, přitom na operaci mohla jít rovnou. Dítě je klidné a stále jen spí, ale myslím, že Dáša se i trápí, že nějak selhala, něco takového říkala. Nevím, proč se teda oba trápíme, každý něčím jiným, když máme být rádi, že se nám narodilo zdravé dítě.

Já jsem takový člověk, který nad věcmi hodně přemýšlí a už jsem se objednal k psychologovi. Věřím, že s ním nějaké své věci proberu a vyřeším, abych mohl být pro svou ženu oporou a abych přijal svoji druhou dceru. Původně jsem tam jít nechtěl, jsem zvyklý řešit si věci sám, ale můj kámoš, tedy spíše jeho žena, mě přesvědčili. Pak jsem se odhodlal svěřit se i s tímhle příběhem a musím vám říct, že se mi fakt hodně ulevilo…

Navíc moje žena, když se to dozvěděla, tak mi řekla, že si moc váží toho, že jsem upřímný a že dokážu vyjádřit svoje skutečné pocity a něco uznat. Její ex totiž standardně všechnu vinu svaloval na ostatní.

Poznámka redakce: jména osob byla na přání změněná.