Pasivně agresivní chování u dětí. Proč se děti uráží nebo schválně kazí úkoly?

Uráží se vaše dítě a vy nevíte proč? Na všechno vám kývne a souhlasí, ale úkoly nepochopitelně kazí nebo neustále odkládá? Chová se poslední dobou nějak „divně“? Možná máte co dočinění s pasivně agresivním chováním u dětí. Víte, jak pasivně agresivní chování poznat? A jak na něj správně reagovat? Proč máte pocit, že se vás dítě snaží vytočit? Co s tím?

Pasivně agresivní chování u dětí. O co jde?

Termín pasivní agrese se začal poprvé používat během druhé světové války. Odborníci tím označovali chování vojáků, kteří vyjadřovali nenápadným způsobem mírný odpor vůči autoritám. Jde o to, že dotyčný „podřízený“ či jinak závislý jedinec nemůže nebo se bojí dát svůj odpor najevo přímo, ale zároveň nechce jen slepě plnit příkazy a cítit se poníženě. Jako příklad člověka v podřízeném postavení si můžete představit kromě vojáka, také např. slabšího, ošklivějšího, staršího, chudšího či jinak znevýhodněného partnera, který se cítí být ve vztahu závislým na tom silnějším, ale také se tak mohou cítit zaměstnanci vůči nadřízeným či některým kolegům v práci. V našem případě se ovšem zaměříme na děti. Děti jsou pochopitelně také závislé na svých rodičích, uvědomují si jejich autoritu a to, že je musejí poslouchat. Někdy se jich dokonce bojí.

Jak se pasivně agresivní chování u dětí projevuje?

Pasivně agresivní chování u dětí, ale i u dospělých se projevuje nepřímo, např. pohrdáním. Pasivně agresivní osoba či dítě se většinou snaží vyhnout konfliktu. Zejména v autoritativním prostředí rodiny, kdy jsou rodiče na své děti opravdu přísné, může pasivně agresivní chování projít dokonce bez povšimnutí. Dítě ze strachu maskuje frustraci pomocí povrchní slušnosti. Ve skrytu duše ale autoritou maximálně opovrhuje a chová k ní antipatie. Zejména v období puberty se ovšem nahromaděný vztek až nenávist vůči dominantní autoritě projeví nečekaným výbuchem vzteku.

„Vždycky byl tak hodný a poslušný…“

Rodiče bývají mnohdy překvapeni. Dítě mají celou dobu za hodné, poslušné a ochotné. Ani by je nenapadlo, kolik nenávisti vůči nim dítě chová. To jsou ovšem krajní případy. Vězte ale, že sklony k pasivně agresivnímu chování u dětí můžeme nalézt již u docela malých dětí a ve zcela běžném, normálním rodinném prostředí, kde se prostě po dětech jen něco sem tam chce. Je dobré náznaky pasivní agrese u svých dětí odhalit včas. Mnohdy se chovají děti na první pohled zdánlivě nevysvětlitelně. Záměrně kazí jednoduché úkoly. Neustále něco zapomínají. Malé děti dělají, že neumí pověsit bundu nebo si zavázat boty. Najednou si samy nechtějí vyčistit zuby a potřebují se vším pomoct. Větší děti schválně nosí špatné známky. Může za tím stát právě pasivně agresivní chování.

Nejčastější chyby ve výchově. Kterou z těchto 6 chyb děláte i vy?

„Já ti ještě ukážu, počkej…“

Pasivně agresivní člověk se snaží, aby ostatní trpěli stejně jako on. Děti záměrně začnou nosit horší známky, začnou chodit pozdě do školy. Zatímco vy jim domlouváte, snažíte se je přimět ke „správnému chování“, oni vám vše odkývou, souhlasí s vámi, ale v duchu se vám vysmívají, opovrhují vašimi radami a příkazy.

Jak pasivně agresivní chování vzniká?

Nejčastějším důvodem, proč se tak děti začnou chovat je, že během svého vývoje dospěli zkušenostmi k závěru, že přímé vyjádření vzteku a nespokojenosti je něčím, čemu by se měli vyhnout. Vše začíná pochopitelně již v dětství. Lidé, kteří mají k pasivně agresivnímu chování sklony, maskují svůj vztek jak se jen dá. Uvnitř však trpí. Pasivně agresivní chování je vlastně strategií přežití a získání vlastní integrity pro lidi, kteří se cítí poníženě, závisle, vědí, že musí úkol splnit, aby „měli klid“, ale zároveň nechtějí sami před sebou ztratit tvář. Popírají pocity vzteku, stahují se do sebe, trucují, ušklíbají se, prokrastinují (plní úkoly pozdě), mají ironické poznámky, vyžívají se v sarkasmu, pomlouvají, dělají naschvály, litují se, závidí, provádějí úkony nesprávně a plánují tajnou pomstu.

Důležitá je vaše reakce

Pokud se dítě takto někdy chová, je dost pravděpodobné, že se vás snaží především naštvat. Pokud „vyletíte z kůže“ a začnete na ně křičet, že už mu to říkáte snad po sté, že si má uklidit pokoj, zalít kytky nebo umýt nádobí, vězte, že dotyčnému uděláte velkou radost. O tom mu jde. Prudká reakce jen posiluje dané chování a vy se ocitáte v začarovaném kruhu. Dítě se s vámi nehádá, neodporuje, naopak vám dává za pravdu, že by si to mělo uklidit, ale že zapomnělo, nestihlo to atd. Navenek je pasivní a smířlivé, uvnitř ovšem plné hněvu.

Sešívaná rodina. Jak dětem co nejvíce usnadnit soužití s novým partnerem a sourozenci

Ignorace a „tichá domácnost“ bez podání vysvětlení

Další nepříjemnou formou pasivní agrese u dětí je také tzv. tichá domácnost. Dítě se s vámi nemá chuť bavit, ignoruje vás a veškeré vaše snahy o komunikaci s ním. Ostentativně dává najevo nezájem o vás. Je uražené a vy ani nevíte proč. Zatímco s vámi se nebaví, schválně se velice vřele baví s babičkou, sousedkou, tatínkem, prostě s kýmkoli, jen aby se vás to dotklo.

Vědomá neefektivita: schválně špatně uklízí atd.

Pasivně agresivní chování je běžné u dospívajících. Připadají si nepochopení, mohou mít tendence být surově upřímní, nedělat věci, protože se od nich očekávají. Chtějí se chovat „nezávisle“, ale nejsou schopni se prosadit vůči dominantnímu rodiči či jiným dospělým, které zatím musejí poslouchat. Toto chování vytváří frustraci na všech stranách. Nejde však pouze o adolescenty.

Dočasné podvolení – dítě neustále odkládá povinnosti

Dočasné podvolení je označení pro typický příklad pasivně-agresivního chování nejen u dětí. Po několikáté po dítěti vyžadujete, aby si šlo uklidit pracovní stůl. Dítě bez problémů slíbí, že si stůl uklidí (dočasně se podvolí), ale záměrně to neustále odkládá, aby vás naštvalo. Nebo má za úkol dojít s odpadky, neustále to odkládá a když už ho konečně donutíte odpadky vzít a jít do popelnice, zabouchne si klíče, odpadky cestou rozsype nebo je schválně vyhodí jinam. Dodá mu to pocit sebevědomí, že se vám nepodvolilo úplně a hlavní motivací je vás naštvat. Děti se většinou takto chovají v případě, že mají pocit, že si jejich práce dostatečně nevážíte. Nevědí ale, jak své pocity vhodně vyjádřit.

„Jak myslíš…“

Pasivní agrese je typická u lidí, kteří jsou v blízkém vztahu nebo dokonce v závislém vztahu, kdy jeden prosazuje své potřeby pomocí síly či převahy a druhý se cítí být nedoceněný, zbytečný či nepochopený, ale nedokáže ze vztahu odejít nebo energii ve vztahu vyrovnat. Přesně takový vztah vůči rodičům mohou pociťovat některé děti. Zejména se to týká dětí, které vyrůstají v autoritativním prostředí, ale nedejte se mýlit. Je dost možné, že se to čas od času týká i vašich dětí. Ono totiž každé dítě vnímá s nelibostí, když se po něm vyžadují nějaké povinnosti. To ovšem v žádném případě neznamená, že by děti povinnosti mít neměly! Jen je důležité, aby věděly, že je máte rádi, že jste jim za jejich plnění vděční a že s nimi jednáte jako se sobě rovným partnerem.

Pasivně agresivní chování u dětí – jak ji řešit?

Důležitým krokem je rozeznat známky pasivní agrese u dětí včas. Pokud se urážejí, když po nich něco vyžadujete, své úkoly záměrně kazí nebo ze sebe dělají neschopnější, než jsou, když se potutelně usmívají, se vším s vámi naoko souhlasí, ale v duchu si o vás myslí své, měli byste toto patologické chování začít řešit. Pro pasivní agresory je běžné, že chybu vidí v druhých, kteří jim podle nich nerozumí. Myslí si, že nemají jinou možnost jednání. Často je na ně vyvíjen tlak z okolí, který neumí zpracovat, připadají si zahnáni do kouta, ohroženi.

Nevíte, jak potrestat děti? Raději si osvojte efektivní komunikaci!

Zvyšte jim sebevědomí!

Pasivně agresivní lidé jsou často ti, kteří nejsou příliš sebevědomí a snaží se tak druhé přesvědčit o své nadřazenosti, manipulovat s nimi, ranit je, vrátit jim vnímané příkoří. Nemá smysl děti trestat, nadávat jim a v žádném případě je urážet, nějak škatulkovat či srovnávat s někým jiným! Tím situaci jen zhoršíte. Problém tkví právě v nízkém sebevědomí a frustraci, v žádném případě nesmíte dítě dál ponižovat, shazovat či jinak utvrzovat v podřízené pozici. Snažte se s ním o všem na rovinu promluvit. Že si myslíte, že se tak chová kvůli tomu, že se cítí poníženě, ale že to v žádném případě není pravda, že k tomu nemá absolutně žádný důvod.

Potřebujete od nich pomoct

Musíte dát dítěti najevo, že ho máte rádi a že v něj věříte, jen prostě potřebujete někdy pomoct, protože to prostě všechno sami nezvládnete. Proto po nich chcete, aby si po sobě uklízely, proto potřebujete pomoct s venčením a krmením psa atd. Snažte se nic neříkat dětem direktivně z pozice síly, ale vysvětlete jim smysl konkrétní činnosti. Namísto „Ukliď to“ používejte „Je potřeba to uklidit“ nebo „Po jídle uklízíme nádobí„. Snažte se je informovat, namísto jim přikazovat. Na druhou stranu také máte právo na negativní pocity! Namísto křiku a urážek („Ty si nikdy nezapamatuješ...“ „Ty mi to děláš schválně“ „Ty jsi fakt hroznej…„) vyjádřete vlastní pocity jako „Opravdu se už zlobím“.

Jak naučit děti empatii a proč je to tak důležité?

Naučte sebe i děti komunikovat efektivně

Pokud mají nějaké negativní pocity vůči vám, připadají jim některé úkoly nespravedlivé, nesmyslné či je prostě nebaví je vykonávat, je důležité, aby vám to řekly. Naučte je, že je vždy potřeba o svých pocitech mluvit, i když s vámi nesouhlasí. Že se jim nic nestane, když dají své pocity najevo. Pasivně agresivní člověk by se měl naučit komunikovat způsobem, který bude hodnotnější, projevovat respekt jak sobě, tak k druhým. Jedná se například o jasné a srozumitelné formulování potřeb, humor, který neuráží, schopnost druhého odmítnout bez nepříjemného pocitu viny. Velice důležité je děti učit empatii, akceptování odlišných názorů apod. Místo ignorace či pomsty by se děti měly naučit reagovat adekvátně a okamžitě bez přehnaných či potlačených emocí. Měly by se naučit spolupracovat s ostatními a vymezit se vůči druhým, bez jejich snižování.

Pozor na direktivní chování

Pasivně agresivní chování je často spouštěno direktivním způsobem jednání, které vyžaduje absolutní pokoru a poslušnost, kde není prostor pro diskuzi. Snažte se vyhnout takovému přístupu. Každý si zaslouží vědět, proč je potřeba udělat to či ono a jakým způsobem může sám přispět. Pokud takový člověk uvidí, že mu na rozdíl od ostatních věříte a nejednáte s ním jako s podřízeným, je možné, že vás nebude chtít zklamat.

Můžou za to geny nebo výchova? Co má větší vliv na osobnost dítěte?

Více se o děti zajímejte

Abyste dítěti dali najevo, že ho máte rádi, nestačí mu to jen říkat. Je potřeba, abyste jim věnovali svůj čas. Zahrajte si s nimi hru, klidně je i nechte vyhrát (samozřejmě velice těsně, aby to bylo napínavé), vyjeďte si s nimi na výlet (ale bez žádného stresu), dejte jim najevo, že jsou pro vás fajn parťáci. Zajímejte se o jejich koníčky, choďte na jejich zápasy či turnaje, sledujte spolu nějaký film. Čím více toho budete navzájem sdílet, tím více se budou cítit jako vám rovní a tím méně budou zažívat frustraci ze svého závislého postavení. Konzultujte s nimi nákup domácí vybavení, auta či elektroniky. Nechte je spolurozhodovat o tom, kam se pojede na dovolenou. Někdy pomůže také domácí mazlíček. Dítěti dodá sebevědomí, citovou oporu a bude vám vděčné, že jste mu to dovolili.