Jitka (27): Můj přítel odmítá moje postižené dítě z předchozího manželství

Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Své by o tom mohla vyprávět Jitka, která za svůj mladý život už toho zažila víc než dost. A když už se zdálo, že se na ni konečně usmálo štěstí, objevil se další závažný problém: její nový přítel nepřijal Jitčino postižené dítě z předchozího manželství.

Byla jsem obětí domácího násilí

Jsem matkou postiženého dítěte, které bude se mnou už navždy. Nikdy se neosamostatní, nenajde si životního partnera a nebude mít děti. Přijala jsem to jako svůj osud a těžko z toho můžu někoho vinit. Leda tak sebe. Za to, že jsem zavčas neodešla od manžela alkoholika, který mě bil.

První dítě jsem potratila. Manžel mě totiž zbil. Nechtěla jsem muže ani vidět. Podala jsem žádost o rozvod a udala jsem ho na policii. Chodil za mnou jako pes, omlouval se a sliboval. Odpustila jsem mu, všechny žádosti stáhla zpět a dál jsme spolu žili. Další rok byl docela pěkný a já znovu otěhotněla. Oba jsme se těšili na dítě. Manžel ale znovu začal více pít a vyvolávat hádky. Když přišel opilý z hospody, nikdy jsem nevěděla, jak to skončí. Občas mě uhodil i střízlivý.

Pokud jsem někam zalezla nebo mlčela a udělala všechno, co chtěl, tak byl vcelku i klid. Ale jakmile jsem mu začala oponovat nebo mu nedej bože něco vyčítat, rozpoutalo se peklo. Když jsem byla v šestém měsíci, těhotenské hormony jely naplno a já dostala pořádný vztek. Vyprovokovala jsem hádku, která pro nás všechny skončila tragicky. Manžel do mě strčil a já spadla ze schodů. Jako zázrakem se mi nic nestalo, ale začaly mi stahy. Přes veškerou snahu lékařů jsem předčasně porodila.

Staráte se o postižené dítě? Na jaké dávky a příspěvky od státu máte nárok?

Narodilo se mi postižené dítě

Dítě přežilo, ale muselo absolvovat několik operací, včetně operace mozku. Jedna z nich se nepovedla, tak se musela opakovat. Adélka špatně vidí a slyší, nemá vyvinuté nehty, je hůře pohyblivá, nekoordinovaně mluví a je mentálně zaostalá. Udělala už ale obrovské pokroky. Hodně dlouhou dobu jsem s ní vůbec nemohla být a i později bylo třeba ji neustále vozit na různá vyšetření, kontroly nebo operace. Nebýt kamarádky Magdy, nevím, jak bych to sama zvládla. Adélka vyžaduje nadstandardní péči a nikdy nebude jako ostatní děti.

Po této zkušenosti jsem manžela definitivně poslala do horoucích pekel a opustila ho. On sám se od postiženého dítěte úplně distancoval a podepsal mi všechno, co jsem chtěla. Pomohla mi jedna organizace pro oběti domácího násilí. Další záležitosti s ním řešila policie a soud. Musel mi taky zaplatit finanční odškodné a výživné na dceru a nesmí se k nám z nařízení soudu ani přiblížit. Pronajala jsem si garsonku a vyžádala si sociální dávky. Žádného chlapa jsem už nechtěla ani vidět a trvalo mi pár let, než jsem se s pomocí Magdy z toho všeho dostala a můj život nabral nový a svobodný směr.

Dcera je to jediné, co mi zůstalo

Vyrostla jsem v dětském domově a rodiče nemám. Už proto jsem svou postiženou holčičku neopustila a nechala si ji u sebe. Ona je to jediné, co mám a myslím si, že se o ni starám dobře. Jakmile to bylo možné, začala jsem ji dávat do speciální školky a pracovat jako pokladní v supermarketu. Po večerech a nocích jsem se učila, protože jsem se rozhodla dodělat si maturitu a pak vystudovat speciální pedagogiku, abych mohla pomáhat stejně postiženým dětem, jako je moje Adélka. Uvidím, jak mi to půjde, možná si udělám jen kurz pracovníka v sociálních službách.

Poruchy učení u dětí. Jaké známe a jak se dá s dítětem pracovat?

Zdálo se, že se na mě usmálo štěstí

Když jsem potkala Oldu, zdálo se, že se na mě usmálo štěstí. Prošel i schválením od mojí kamarádky Magdy, protože se bála, abych si nenašla stejného hajzla jako předtím. Omlouvám se, ale nešlo to říct slušně. Všechno se zdálo být dokonalé. Řekla jsem Oldovi, že mám dítě. Nevadilo mu to. A řekla jsem mu i pravdu, že se narodilo předčasně a proč. Zpočátku jsem dceru do našeho vztahu nepletla, takže ji nikdy neviděl. Když jsem měla volno, Adélka byla buď ve speciální školce, anebo ji hlídala Magda, která mi nový vztah moc přála. Ale nešlo to tak donekonečna. Času jsem měla málo a nemohla jsem si randit, kdy se mi zachtělo.

Proto jsem chtěla, aby Olda poznal Adélku co nejdříve a chodil třeba k nám i tehdy, když bude Adélka doma. Jejich první setkání ale nedopadlo moc dobře. Olda si zřejmě neuvědomil, co to znamená mít postižené dítě. Když Adélku uviděl a strávil s námi nějakou chvíli, po celou dobu se tvářil rozpačitě a vůbec nevěděl, jak se k ní má chovat. Tomu jsem celkem rozuměla a chtěla jsem mu dát tolik času, kolik bude potřebovat. Rozhodně jsem ho do ničeho netlačila.

Prý bych bez Adélky mohla vést úplně jiný život

V jednu chvíli mi hlavou problesklo, že se už neozve. To se však nestalo. Na příští schůzce se mě ale zeptal, jak si to představuji dál a jestli Adélka bude pořád chodit do nějakého stacionáře. Pak mluvil o tom, že takovému dítěti by bylo určitě nejlíp v nějakém ústavu, kde by dostalo veškerou potřebnou péči a že i já bych mohla vést úplně jiný život. Tohle jsem ale odmítla poslouchat a Olda u mě skončil. Pokud někdo chce mě, měl by chtít i moje dítě. A jestli ho odmítá, odmítá tím i mě.

Olda druhý den volal. Nebrala jsem mu telefony. Nechal mi nějaké zprávy, které jsem ani číst nechtěla. Omlouval se v nich a chtěl mě vidět, že si o tom promluvíme. Po tom všem čím jsem si prošla už nemám chuť řešit další problémy. Já už chci mít prostě klid. Magda říká, že mám dát Oldovi ještě šanci, že to prý byla jenom jeho první reakce a že by určitě potřeboval více času, aby si to všechno mohl dobře a zodpovědně rozmyslet. Ale já nevím…

Poznámka redakce: jména osob v příběhu byla na požádání změněná.