Můžou za to geny nebo výchova? Co má větší vliv na osobnost dítěte?

Také si říkáte, po kom je to dítě takové divoké? Že to po vás nemá? A po kom tak krásně kreslí? Je možné z malého vzteklouna vychovat klidné a mírné děťátko? Proč je každý ze sourozenců zcela odlišný? Otázka, zda má na osobnost člověka větší vliv výchova nebo genetika, zajímala lidstvo již dávno. V různých obdobích převládaly různé přístupy a názory ovlivněné soudobým náboženským či vědeckým poznáním. Nicméně, ani dnes, kdy je již kompletně rozluštěn lidský genom, není odpověď zcela jednoznačná.

Tohle po mě tedy nemá!

Každé dítě je z genetického pohledu obrazem svých rodičů. A to obou stejně. Polovinu genů dědí potomek od matky a polovinu od otce, takže za vlastnosti, chování, temperament, inteligenci dítěte jsou po genetické stránce oba rodiče odpovědni naprosto stejně.

Geny nebo výchova?

Kromě genetiky má svůj podíl na tom, jaké dítě je, jak reaguje, v čem je silné a v čem naopak pokulhává, také prostředí. Prostředí znamená především rodičovská výchova, sourozenecké konstelace, to, zda je rodič chybí, školka, škola atd. Geny dávají základ, prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, osobnost dotváří. Některé povahové rysy prostředí zvýrazní a některé naopak potlačí. Rodina v rámci primární socializace, která hraje nejdůležitější roli, předává dítěti konkrétní hodnoty, způsob života, poskytuje návod, jak komunikovat s lidmi, jak se chovat k partnerovi. To vše se dítě naučí v rámci rodiny.

Jak tomu bylo v historii?

Geny nebo výchova? Na stranu výchovy se v 17. století postavil filozof John Lock. Ten se proslavil svojí teorií „nepopsané desky“ (tabula rasa). Osobnost se podle něj prostřednictvím smyslů a zkušeností postupně formuje. Dědičnost zase získala navrch teorií Charlese Darwina, která zdůrazňovala biologický základ lidského vývoje. Ve 20. století se opět dostal do čela vliv prostředí, a to díky směru zvanému behaviorismus. John B. Watson a B. F. Skinner tvrdili, že lidská mysl je zcela poddajná a že výchovou můžeme vytvořit z dítěte prakticky jakýkoliv typ dospělého.

Nevíte, jak potrestat děti? Raději si osvojte efektivní komunikaci!

A jak je to dnes?

Když byl v roce 2001 kompletně rozluštěn lidský genom, začali se vědci shodovat na tom, že na něco mají větší vliv geny a na něco prostředí. Potíž je v tom, že doposud nelze přesně říci, co na co má větší vliv. Jednoznačné je to třeba u krevní skupiny či barvy očí. Dědičně předanou krevní skupinu výchovou z A na B prostě nezměníte, ani kdybyste se rozkrájeli. To samé s barvou očí. Ovšem jak je to třeba s inteligencí?

Je inteligence dědičná?

Je inteligence daná geny, nebo na ni má velký vliv i prostředí? Zatímco jedna studie ukáže na geny, druhá se přikloní spíše k výchově. Například americký neurolog Thomson nedávno reálně prokázal existenci dědičných inteligenčních predispozic. Prostřednictvím magnetické rezonance snímkoval mozky jednovaječných a dvojvaječných dvojčat a nepříbuzných jedinců. Zjistil, že množství šedé hmoty v čelním laloku je vysoce dědičné a že rozdíly v objemu šedé hmoty mají za následek 10-15 % odchylku v hladině inteligence. Vzhledem k tomu, že inteligence je závislá na objemu šedé mozkové hmoty, geny skutečně inteligenci ovlivňují.

Jakého jste si mě vychovali, takového mě máte!

Oproti tomu výzkum inteligence profesorky Chan z Čínské univerzity v Hongkongu poukázal na vyšší vliv prostředí. Chanová zkoumala chlapce, kteří byli členy školního orchestru, a ty, kteří se výuky hry na nástroj neúčastnili. Z následných testů obou skupin vyplynulo, že chlapci z orchestru si dokázali zapamatovat více slov. Také si více údajů pamatovali delší dobu a jejich schopnost verbálního učení narostla. Podle Chan se hraním na hudební nástroj stali inteligentnějšími.

Nejdřív je trénink…

Výchova (respektive učení a trénink) podle této studie tedy jednoznačně má potenciál zvyšovat inteligenci. Nutno podotknout, že se tím rozvíjí jen jedna složka inteligence, totiž paměť. Takže šedou kůru mozkovou dědíme, ale paměť lze vytrénovat. Podle všeho však lze vytrénovat i jiné dovednosti, jako schonost rozhodovat se, řešit úkoly, apod. Podobnou zkušenost mají také děti, které se věnují jednomu sportu a zkusí jiný druh pohybu (např. tanec).

Přenositelné dovednosti

Dovednosti získané jedním sportem jsou přenositelné do jiných sportů. Kultivace mentální či fyzické stránky dítěte přináší úspěch i v jiných odvětvích, což dokazují např. děti, které cvičily tzv. vojtovu metodu během prvního roku života. Díky rozvoji pohybové stránky u dětí, dochází mnohdy i k dřívějšímu nástupu řeči u dětí. Nebo když se někdo naučí jeden světový jazyk, snáze se naučí i jiný.

Silnější vliv genů

V současnosti však přeci jen převládá názor, že vliv genů je, ať chceme nebo ne, významnější. Podle některých autorů (mj. kognitivní psycholog Steven Pinker) dokonce geny dominují u osobnosti až z 50 %. 10 % představuje výchova a zbylých 40 % připadá na náhodu. Náhoda může zamíchat kartami v pozitivním slovasmyslu (dítě narazí na super trenéra nebo profesora na škole), ale bohužel také v negativním (např. když se dítě dostane do špatné party). Navíc i sebelépe geneticky predisponované dítě, pokud se ocitne v rodině, která mu neposkytne dostatek podnětů či jej bude psychicky zanedbávat, nerozvine svůj potenciál. A naopak, když se ocitne méně geneticky disponované dítě v láskyplné rodině, která se mu bude intenzivně věnovat, pílí a vlastní vůlí to dotáhne daleko.

Nedomazlené děti. Co všechno může způsobit nedostatek něhy?

Proč je důležité poznat, na co má dítě vlohy?

Podívejme se nyní na nebezpečí spojené s genetickými vlohami u dětí, které narazí na výchovné ambice rodičů. Pokud jsou rodiče např. nadšenými sportovci a dítě vedou od mala ke sportu, s velkou pravděpodobností bude dítě ve sportu úspěšné. A šťastné. Nemusí to ovšem platit stoprocentně. Pokud dítě pohybově nadané není a ke sportu genetické vlohy nemá, ani rodiče nadšení sportovci z něj atleta nebo tenistku prostě neudělají. Naopak, dítě by mohlo trpět vědomím, že neuspokojuje svými výkony rodiče, pro které je to tak důležité. Raději by se věnovalo něčemu jinému, třeba výtvarné činnosti, pro které má vlohy. Ale nemůže, musí trénovat. Dochází k frustraci a pocitu méněcennosti.

Nabízejte dětem různé možnosti

Nikdy si nemůžeme být jistí, jaké gentické dispozice dítě zdědilo. Proto je vždy to nejlepší, co můžete pro dítě udělat, nabízet mu co nejvíce různých aktivit, dokud se samo pro nějakou nenadchne. A tu pak rozvíjet dále. Jednostranně zaměřené aktivity se mohou vymstít. Pokud chcete, aby bylo dítě v životě šťastné a úspěšné, je potřeba nejprve správně identifikovat jeho genetické dispozice. A podle toho s ním pracovat. To samé platí i co se týče temperamentu. Jinak přistupujeme k dítěti, které je živější a jinak k introvertnímu typu. Obě děti jsou zcela odlišné a vyžadují jiný přístup.

A není spíše po dědovi?

Výzkumy na téma dědičnost a výchova obecně velmi ztěžuje fakt, že povahové rysy se mohou lišit i mezi generacemi. Rodiče mohou být někdy až překvapeni, jaké vlastnosti a záliby se u jejich dětí rozvinou. Diví se, že jejich dítě má třeba vynikající komunikační schopnosti a je tahounem třídy, přestože oba rodiče jsou spíše mlčenliví a rádi zůstávají v pozadí. Dítě sice zdědí geny po svých rodičích, ale na rozdíl od rodičů se u něj mohou rozvinout právě ty, které u rodičů zůstaly kdesi v ústraní. I nevýrazné rodičovské vlohy se u dítěte mohou znásobit. Platí to bohužel jak o těch dobrých, tak o těch špatných. Třeba byste byli výbornými hudebníky, jen jste nedostali příležitost k tomu, aby se ve vás právě tato vloha rozvinula. Nebo byste malovali krásné obrazy, jen nevíte, že byste to mohli umět. Gen zděděný po jednom z rodičů může zablokovat gen druhého rodiče, takže se nemusí projevit, přestože je přítomen. Proto se také zakazovalo příbuzenské křížení. Genetická výbava, která je velmi podobná, se u potomků projeví buď genialitou nebo např. duševní chorobou.

Geny určují naše hranice

S věkem vliv genů nabírá na síle. Průměrně nadané dítě se může naučit číst už ve 4 letech, pokud ho jeho přehnaně ambiciózní rodiče přiváží k psacímu stolu. V dospělosti však bude takto umělé zvýšený „talent“ ta tam. Podobně je tomu se všemi tzv. velice inteligentními dětmi, které dokáží nazpaměť bezchybně rozpoznat všechny vlaky světa nebo hlavní města všech států. Průměrné geny nakonec stlačí umění takového „cvičence“ do průměrných mezí. Pokud budeme pravidelně cvičit zpěv, určitě se v něm zlepšíme, ale těžko z nás bez toho správného genového vkladu bude hvězda.

Příčiny dětské obezity. Jak silný je vliv genů a jiných návyků?

Zaměřte se na tady a teď

Možná nemáme v rukou budoucnost našich dětí, určitě ale máme v rukou jejich přítomnost. Místo toho, abychom děti bez ustání stimulovali k lepším výkonům, utvářejme si s nimi hezký vztah. Místo přípravy na úspěšnou budoucnost si s nimi raději užívejme přítomnosti. Nehledejte ve svých dětech skryté talenty, abyste je mohli rozvíjet, za každou cenu. Všechny vlohy se časem projeví samy.

Nelpěme na detailech, na kterých nezáleží

Nestresujme se, že nejsou vaše děti dokonalé. Ani vy nejste. Buďme naopak pozorní, vlídní, podporující a milující pozorovatelé svých dětí. Chovejme se k nim hezky proto, že jsou to lidské bytosti a každá lidská bytost si zaslouží úctu. Bez ohledu na to, zda se dostanou na víceleté gymnázium, bez ohledu na to, jak zaběhnou Velkou kunratickou, bez ohledu na to, jak hrají na housle. Zamyslete se opravdu důsledně, co je v životě důležité. Rodičovské ego nebo spokojené dítě?