Linda (39): Mám sedm dětí. Okolí mě spíše odsuzuje

Linda je zasloužilou matkou sedmi dětí a v podstatě se nebrání ani osmému. Bere to tak, že děti jsou boží dar a když přijdou, tak je potřeba přivítat je s otevřenou náručí. Není však úplně zvykem mít v dnešní době tolik dětí, sousedky mají spoustu řečí a kamarádky a rodina vlastně taky. Linda se místo uznání naopak setkává s tím, že ji její okolí odsuzuje…

Protože jsem byla jedináček, chtěla jsem velkou rodinu

Vždycky jsem chtěla mít hodně dětí. Protože jsem byla jedináček, přála jsem si jedináčka nemít. Nechtěla bych, aby moje dítě vyrůstalo v osamění. To moje babička, mámina maminka, ta měla čtyři děti, její máma dokonce sedm, ale tehdy to bylo zvykem. Bohužel dvě prababiččiny děti zemřely v dětském věku, jedno na záškrt a druhé na zápal plic. Moje máma brzy ovdověla a já přišla o tatínka. Znovu se mamka už nikdy nevdala. Proto má jenom mě. Zůstaly jsme samy. Máma si pak konečně našla přítele pro život, já odešla brzy z domu a hned se vdala. Mirka jsem poznala na vysoké škole a už od začátku jsme si padli do oka. Upnula jsem se na něj hodně a vždycky jsem věděla, že on je moje životní láska a že budu s ním. Moc mi chyběl otec a nikdy jsem nechtěla být tak dlouho sama jako moje máma.

I když jsem nepocházela z věřící rodiny, on ano. Abychom se mohli vzít v kostele, nechala jsem se pokřtít a přijala jsem jeho víru. Jsme spolu velice šťastní a dohodli jsme se na tom, že nebudu brát žádné prášky a ani nebudeme používat antikoncepci. Oba jsme si přáli mít hodně dětí a vlastně jsme zpočátku ani nemohli tušit, jestli nám to vůbec bude dopřáno. Ale bylo…

Třetí dítě ano či ne? Co vám to přinese a co vezme?

Otěhotněla jsem hned po svatbě

Poprvé jsem otěhotněla hned po svatbě. Měli jsme z toho velkou radost a i moje máma se těšila na to, až bude babička. Další dítě jsme počali neplánovaně ještě v době, kdy jsem kojila. Ale přijali jsme to s radostí, i když následující roky byly poněkud náročné. Tehdy jsem prosila Mirka, aby si dával pozor a on mi samozřejmě rád vyhověl. Dvě děti nám ale nestačily a po dalších třech letech jsme si přáli další. Protože jsem měli dvě holčičky, přáli jsme si kluka, ale samozřejmě jsme to nechali na boží vůli. Tentokrát se to nepovedlo hned, na početí jsme si počkali asi tři měsíce. Třetí ale byla zase holka a porod byl trochu těžší. Pak jsem si říkala, že tři děti nám klidně stačí a prostě to necháme osudu. Zbytečně jsem to už pokoušet nechtěla.

Mirek si ale přál i čtvrté dítě a toužil po klukovi. A tak, když jsme se hodně milovali, přišel na svět vytoužený syn, a to napočtvrté. Myslela jsem si, že to je konečná. Mirek pocházel ze čtyř dětí a moje máma taky. Měla jsem pocit, že mám splněno. Bylo mi tehdy čerstvých dvaatřicet let a byla jsem pyšnou mámou čtyř dětí. Moje máma byla pyšná babička, ale říkala mi, že to už opravdu stačí. Kamarádky mě tehdy spíše obdivovaly, jak to zvládám, že čtyři děti není zrovna málo. Já vlastně byla celou dobu od svatby na mateřské, občas jsem pracovala z domu a dělala účetnictví nebo vyráběla a prodávala nějaké pletené výrobky a obrázky, jinak jsem do práce nechodila.

Do práce jsem už nenastoupila

Myslela jsem si, že to je konečná a že až Honzík trochu povyroste, nastoupím do práce. Vystudovala jsem sociální práci a chtěla jsem jít normálně někam do zaměstnání. Ale osud tomu chtěl jinak. Když jsem zjistila, že po dalších dvou letech čekám páté dítě, srdečně jsme se tomu s manželem zasmáli. Už i na gynekologii si ze mě dělali legraci a když jsem odcházela z poslední kontroly a chystala se do porodnice, tak mi sestřičky předpovídaly, že příští rok budu s těhotenskou průkazkou chodit znovu. A tak se i stalo. Narodila se nám další holčička a já hned zase po roce nečekaně otěhotněla. Když jsem přišla těhotná na gynekologii, rovnou jsem nesla bonboniéru a všichni jsme se pořádně zasmáli.

Sourozenecké konstelace. Jací jsou jedináčci, mladší sourozenci? A co nejstarší?

Někteří sousedé si mysleli, že jsme sociálně slabí

Sestry a moje lékařka, ti všichni byli v pohodě. Věděli, že jsem zdravá, spokojená ženská, snad i dobrá máma. Nikde v podstatě žádný problém nebyl. Ale všimla jsem si, že sousedé, hlavně ti noví, a další lidé z našeho okolí, se na mě začínají dívat přes prsty. Lidé, kteří nás neznali se k nám chovali trochu s despektem, jako bychom snad byli nějak sociálně slabá rodina pobírající příspěvky od státu. Nikdo vlastně z těch cizích lidí a nových sousedů zpočátku netušil, že manžel má velmi dobrou práci a může si dovolit nás uživit. A další lidé si zase říkali něco ve smyslu, no jo, ti chodí do kostela a neví, co je to antikoncepce. To jsem se dozvěděla od kamarádky. Bylo to dost zraňující, ale já si z toho nic nedělám, beru lidi takové, jací jsou.

Jedna kamarádka neunesla, že mám tolik dětí a ona žádné

Máma mě už brzdila, ale to hlavně proto, že se o mě bála a hlavně taky hlídá děti od nevidím do nevidím a hodně mi s nimi pomáhá. O dvě kamarádky jsem přišla. Ta jedna totiž vůbec nemůže mít děti a nějak to prostě neunesla, i když mi to nikdy nedokázala říct do očí. Přestaly jsme se stýkat a potom jsem se dozvěděla, že se odstěhovala do Prahy za prací. Druhá kamarádka mi asi spíše záviděla mého muže. Bez Mirka bych tohle všechno nikdy nezvládla. Ona totiž zůstala se dvěma dětmi sama poté, co ji opustil přítel. Při našich setkáních, když třeba viděla, že jsem znovu a znovu těhotná, jsem měla pocit, že se už přetvařuje a neřekne mi upřímně, co si myslí. Taky už se nevídáme.

Nemám ráda faleš a přetvářku. Společné přátele, které s Mírou máme, jsou lidi, kteří třeba taky vyznávají stejné hodnoty jako my a další kamarádky a známé jsou moc milé a ty mi moje děti přejí.

Sešívaná rodina. Jak dětem co nejvíce usnadnit soužití s novým partnerem a sourozenci

I kdyby to přišlo poosmé, přivítáme dítě s otevřenou náručí

Aby toho nebylo málo, mám za sebou právě svůj sedmý porod. Celé mé poslední těhotenství bylo více komplikované, už si prostě připadám stará. Bude mi čtyřicet. Porod jsem zvládla vcelku dobře. S manželem jsme se totiž milovali často a naplno bez ochrany a celý rok jsem neotěhotněla, až pak se to zase stalo. Teď se nám narodil druhý syn a máme z něj velkou radost, protože kromě dvou kluků máme samé holčičky. Teď už moc nepočítám s tím, že bych se znovu stala matkou, myslím, že příroda ví, co dělá. Ale kdyby to přišlo, opět bychom naše osmé dítě přijali s otevřenou náručí.

A jak se nám žije? Museli jsme si koupit velké auto. Já pracuji z domu a též přináším peníze do rodinného rozpočtu. Naše nejstarší dcera má v době narození našeho sedmého dítěte patnáct let a i další mladší holky mi hodně pomáhají starat se o nejmladší sourozence. Oblečení a věci nebo hračky se hodně dědí. Někdy se cítím opravdu hodně unavená, ale my jsme prostě komunita, rodina. Držíme pohromadě a jsme pevně semknutí. Je nám spolu dobře a jsme šťastní.

Poznámka redakce: jména osob v příběhu byla na přání změněná