Jindřiška (46): Dcera je na mě závislá. Neudělá beze mě krok, bojím se jak zvládne školu

Některé děti se nehnou od maminky ani na krok. Šestiletá dcerka Jindřišky má velký problém s chozením do školky a Jindřiška má velkou obavu, jak její dcera Anetka zvládne nástup do první třídy a úplné odloučení od maminky. Možná dojde i na odklad školy. Má pocit, jestli třeba náhodou vymodlenou dceru k sobě nepřipoutala příliš a jestli něco nezanedbala. A uvědomuje si, že odloučení je těžké i pro ni…

Jestli existuje na světě velký mamánek, je to právě naše Anežka. Neudělá beze mě ani krok. A tak si říkám, kde jsem udělala chybu. Snažila jsem se od začátku dát své dcerce to nejlepší. Je pravda, že byla naše vymodlené dítě a naše připoutání je vzájemné. Teď se ale bojím, jak zvládne školu. Uvažuji i o odkladu a moje sestra mi vnucuje domácí výuku, ale hlavně souhlasím s názorem manžela, že ta naše holka by se měla trochu otrkat. Bohužel mě mrzí, že mi Aleš vyčítá, že jsem Anetku příliš dlouho kojila a prý je to tím…

Dlouho jsem nemohla otěhotnět

Tolik jsem toužila po dítěti a stále nemohla otěhotnět. S Alešem jsme tvořili pár už deset let a pořád nic. Moje máma mi vždycky říkala, že třeba tomu všemu vadí to, že jsme se nevzali. Přišlo mi to trochu nesmyslné a sci-fi. To mám jako napřed nosit jeho jméno, abych mohla počít jeho dítě? Já bych se svatbě asi nebránila, ale tehdy Aleš nechtěl. Asi mu to stačilo tak, jak to bylo. On měl ještě syna ve střídavé péči a vyhovovalo mu se spíše scházet a držet si dvě domácnosti. Dítěti se ale nebránil a když viděl, že to nejde a já si to moc přeji, oba jsme podnikali v tomto směru veškeré snahy, abychom tento neblahý osud překonali.

Problém byl asi u mě, protože Aleš už dítě měl. Prošli jsme si martýriem vyšetření, ale nic moc se nezjistilo. Více jsme podnikat nechtěli. Pak jsem otěhotněla jako blesk z čistého nebe, v době, kdy jsme to už vzdali a já se poněkud uvolnila a nelpěla na tom mít sex přesně v době ovulace. Měli jsme oba velkou radost a Aleš mě požádal o ruku, tak jsme se i zasnoubili s tím, že se vezmeme později, až se dítě narodí, anebo že prostě na svatbu nijak nebudeme spěchat. Bohužel hned dva týdny nato jsem v šestém týdnu těhotenství potratila. Nějakou dobu jsem z toho byla dost mimo a upadla jsem do deprese.

Aleš mi v té době donesl štěně. I když jsem tehdy byla naštvaná, že mi pes nemůže nahradit dítě, nakonec jsem si pejska hodně oblíbila a přilnula jsem k němu. Náš život plynul poklidně dál, to už jsme spolu žili a věnovali se jeho synovi Vilíkovi. Ponořila jsem se naplno do práce, přišly další důležité životní okamžiky a dítě jsem přestala řešit.

Helena (35): Můj syn si pořád s někým povídá a nikdo tam není

Otěhotněla jsem ve čtyřiceti

Těhotenství jsem se dočkala až krátce před svou čtyřicítkou, a to opravdu po svatbě, jak mi prorokovala moje máma, která se bohužel své vnučky nedožila. Nakonec jsme se totiž s Alešem vzali a narodila se nám krásná a zdravá holčička Anetka. Už proto, že přišla tak pozdě a byla vymodlené dítě, nespustila jsem ji z očí a veškerý můj život se naplno podřídil dítěti.

Byla jsem, a stále jsem, velmi pečlivá a úzkostná matka. Anetku jsem kojila až do skoro jejích čtyř let. Naše vzájemné pouto bylo a je velmi pevné. Chtěla jsem se vrátit do práce, kterou mám moc ráda, jsem zdravotní sestra, ale nechtěla jsem opustit Anetku příliš brzy. Když jsem ji v pěti letech dala do školky, byl to velký problém. Stále plakala a chtěla domů k mamince, zvykala si velmi pomalu. Nakonec tam třeba vydržela jen dopoledne, kdy si chvíli pohrála s dětmi. To ale není jediný problém.

Anetka odmítá kontakt s jinými dospělými lidmi, odmítá kamkoliv chodit. Chce být jen stále se mnou. Upřímně řečeno jsem už z toho poněkud vyčerpaná. To dítě mi připadá úzkostné a bojím se, že za to můžu já.

Chtěla bych už jít do práce

Blíží se nástup do první třídy. Anetce je už šest let a stále je taková velmi dětská a vázaná na mě. Do práce samozřejmě nechodím. Do nemocnice jsem se na dětské oddělení vrátit nemohla, hledala jsem místo na ambulanci tady u nás, ale občas jsem jen zaskakovala za kolegyni, když byla nemocná nebo měla dovolenou. Protože ale půjde brzy do důchodu, místo tam mám u nich slíbené, na což se moc těším.

Je ale potřeba, aby Anetka zvládla bezproblémový nástup do první třídy a trochu se otrkala. Proto se teď o to s manželem snažíme. Občas ji necháváme u jeho matky, ale ona tam pláče a nechce tam být. To samé ve školce, pokud tam musí být celý den. Je smutná, stojí u okna a vyhlíží mě. Je to celé až divné, proč má takový strach z opuštění. Vždy ji nikdy nikdo neopustil…

Martina (34): Máme spolu dítě, milujeme se, ale žijeme každý v jiném bytě

Snažíme se o to, aby se dcera trochu socializovala

Moje sestra Ivana mi řekla, abych s holčičkou zašla na regresi a učila ji doma. S tím ale zásadně nesouhlasím. Jednak těmto ezoterickým výmyslům nevěřím a nechci Anetku stresovat návštěvou nějaké cizí paní a bůhví co bychom od této návštěvy měli čekat, to bych ji spíše vzala k dětské psycholožce. A co se týká domácí výuky, nemám na to čas, chci chodit do práce, ať na to není Aleš sám, navíc mě moje práce vždy moc bavila. Oba si myslíme, že Anetka potřebuje kolektiv a musí toto období a své strachy nějak překonat, aby byla dobře připravená na život. My už s Alešem taky nejsme nejmladší a naše dcera nemůže být na nás tak nezdravě fixovaná.

Snažíme se taky o to, aby si našla nějaké kamarády a trochu se socializovala. Navrhla jsem jí nějaké kroužky, ale všechno odmítala. Jinak podmínky školní zralosti určitě splňuje. A bylo jí už šest let… Tak snad všechno dobře dopadne a dcerka se trochu osamostatní. Ani pro mě to totiž není snadné…

Poznámka redakce: jména osob byla na přání změněná.