Menu
MotherClub.cz
Příběhy mateřství

Helena (35): Můj syn si pořád s někým povídá a nikdo tam není

Helenin čtyřletý syn Lukáš často mluví sám se sebou. Alespoň si to všichni mysleli, dokud jej neuviděli upřeně zírat někam do kouta a něco vysvětlovat někomu zcela neviditelnému. Samozřejmě se nabízí hned několik racionálních vysvětlení. Lukášovi rodiče však v žádném případě nejsou v klidu, pokládají si různé otázky a obávají se, zda u syna náhodou něco nezanedbali.

Občas hledí upřeně do rohu místnosti

Už když se náš syn narodil, koukal ze zavinovačky těma svýma pronikavýma očima plnýma skryté moudrosti. Vypadalo to, jak by nás všechny rentgenoval nebo hypnotizoval. Je prozatím jedináček, ale já momentálně čekám druhé dítě a jsem s Lukáškem v domácnosti, takže nechodí zatím do školky. Manžel říká, jestli to není chyba a není příliš často sám a bez dětského kolektivu. To si ale nemyslím. Stýkám se i s jinými maminkami a chodíme s dětmi na hřiště.

Když jsme s Lukáškem sami doma a já třeba vařím, občas si všimnu, že hledí upřeně do rohu místnosti nebo někam za náš velký fíkus. Jindy zase z jeho pokojíčku slyším, jak s někým mluví, přitom je tam sám. Už jsem se zajímala, čím by to mohlo být. Ono je asi zcela normální, když člověk trpí samomluvou a povídá si sám pro sebe. Dělám to běžně i já, když jsem sama doma. Rozdíl je však v tom, že Lukáš si povídá s někým druhým. Manžela napadlo, že bychom se ho mohli na to přímo zeptat, ale mám trochu obavu z toho, jak bude Lukášek reagovat, když ho s tím budeme konfrontovat.

Dítě introvert a jeho svět. Čím mu mohou rodiče nevědomě ublížit?

Moje ezoterická kamarádka říká, že můj syn si povídá s anděly

Prozatím jsem se s tím svěřila kamarádce Lence. Ta ale patří mezi ty ezoterické lesany a hned na mě spustila, že Lukáš je velmi citlivý kluk, který vidí duchy a povídá si s anděly. Znejistěla jsem a usoudila jsem, že tohle raději svému muži říkat nebudu. Pořád jsem ale neměla jasnou odpověď. Kdyby to dělal i ve školce, určitě by nás poslali na nějaké psychologické vyšetření. Začala ve mně hlodat i myšlenka, jestli náš syn není třeba autista. Řekla jsem si, že se mu budu více věnovat a více si s ním povídat.

Ještě týž den jsem Lukáška nespustila z očí a chtěla jsem být u každé jeho hry. Zdálo se, že mu to i docela vadí. Brzy měl oslavit páté narozeniny a měli jsme naplánovano, že od září nastoupí do školky. Já jsem měla v srpnu porodit, takže se to zdálo být dobře načasované. Tchyně si sice myslí, že to není dobré kvůli Lukáška, který se bude cítit ve školce odstrčený, zatímco my budeme mít doma miminko. Říkala jsem si tedy, že ještě uvidím, jak to všechno bude probíhat a budu jednat spíše operativně.

Každopádně mi přišlo vhodné, aby si Lukáš více zkusil pobýt v dětském kolektivu a lépe se socializoval. On vlastně ale i chtěl být pořád sám. Okolní vjemy ho rušily.

„Mami, tam sedí Boba!”

Když jednou krmil plyšového medvídka a pak ho chtěl povozit v tatře, přišla jsem se do pokojíčku podívat a donesla jsem mu na talířku na kolečka pokrájené jablíčko a banán. Sedla jsem si jen na chvíli na jeho dětskou židličku a chtěla jsem si s ním popovídat, jak se mu líbí nové omalovánky. On ale prudce vyjekl: „Mami, tam sedí Boba!” Zděsila jsem se. Jaká Boba? Nadskočila jsem na židličce, chytla se za své těhotné břicho a dle toho, jak se Lukáš na mě podíval jsem si raději přesedla na gauč. V jeho očích bylo docela znát rozhořčení. Zeptala jsem se tedy, kdo je to ta Boba. Vysvětlil mi, že Boba je jeho kamarád a že si spolu hrajou.

Uvědomila jsem si, že o něm vlastně mluvil už dříve, jen jsem to moc nechápala. Myslela jsem si, že se mu něco zdálo. Nebyla to totiž žádná postavička z jeho oblíbených pohádek ani knížek, které jsem mu četla před spaním. A protože jsem Bobovi dříve nevěnovala pozornost, tak o něm se mnou Lukášek mluvit moc nechtěl. Teď jsem se ale začala podrobně vyptávat a bylo vidět, jak se Lukáškovi rozsvítily oči, když porozuměl tomu, že ho beru vážně a že mu konečně pořádně naslouchám.

Dítě nemá žádné kamarády. Jak mu s tím pomoci?

Prý si nemáme dělat starosti, je to imaginární kamarád

Známá psycholožka od Lenky mi pak na konzultaci vysvětlila, že je to Lukáškův imaginární kamarád a je to u dětí v tomto věku úplně běžné a nemám si dělat starosti. Přesto nám doporučila, abychom zkusili Lukáška dát do školky už teď, pokud mají místo, alespoň na pár hodin týdně. Uvidíme, jak bude zvládat dětský kolektiv a jak se socializuje. Prospěje mu, když si bude hrát i s jinými dětmi, nejen s Bobou. Bude to pro něj lepší i z toho důvodu, že školka od září po narození sourozence by mohla představovat místo, kam ho odkládáme, abychom se ho zbavili a mohli být doma sami s miminkem. Nakonec mě psycholožka ujistila, že imaginární kamarádi většinou přirozeně vymizí s nástupem dítěte do školy, anebo nejpozději do osmi let věku. Ulevilo se mi…

Poznámka redakce: jména účastníků příběhu byla na požádání změněná.

Ohodnoťte tento článek:
3,3
Právě čtete

Helena (35): Můj syn si pořád s někým povídá a nikdo tam není