Odejít ze vztahu, ve kterém bylo zplozeno dítě, nikdy není snadné. Jakmile má jednou člověk rodičovské povinnosti, není moc času na vlastní sobecké představy o vztahu a uspokojování svých vlastních potřeb. Problémem nebývá jen obava z toho, že nový partner bude obtížněji přijímat maminku s dětmi, než svobodnou a bezdětnou ženu, ale také to, zda dítě vůbec bude ochotno akceptovat nového tatínka. Co s tím, poradí vztahová poradkyně PhDr. Jitka Douchová.
V dřívějších dobách se svobodné matky nebo rozvedené ženy s dětmi mnohem více bály toho, že zůstanou samy. Jak je to dnes?
V dnešní době trendu internetových seznamek není již tak obtížné potkat partnera, jako to bývalo dříve, kdy maminky byly doma uvázané s dítětem a jejich společenský život byl natolik limitovaný, že šance na seznámení byla rozhodně nižší. I když – seznámení se – je často věcí náhody. Seznámit se můžeme kdekoliv – na refýži tramvaje, v čekárně u lékaře, v obchodě, atd. Od svých klientů vím, že časté je i seznamování dvou single lidí přes kamarády, kteří znají oba, a sami zařídí zprostředkování. Důležitou částí této kamarádské pomoci je i již předběžný „filtr“ toho, kdo setkání zařizuje.
V současnosti bývá i počítáno s tím, že žena po třicítce, která hledá partnera, již může mít případně i dítě, a proto tento fakt nemusí být až takovou bariérou. V podpoře postupného sbližování nově vznikajícího páru jsou spíše důležité podmínky, například to, jaký má žena prostor pro svůj vlastní volný čas bez dítěte, aby mohla chodit na rande a mohli se postupně s potenciálním partnerem poznávat.
Takže šanci na seznámení žen, které mají děti, nevnímám na základě své letité psychoterapeutické praxe jako problém. Mnohem podstatnější je další vývoj vztahu a co vše je potřeba při uvažování o nové partnerské volbě zohlednit.
Ale samozřejmě je na prvním místě vždy dítě…
Nelze hledat primárně „otce“ pro své dítě, ale zrovna tak nelze hledat primárně partnera pro sebe, bez ohledu na dítě. V této volbě je již velká míra zodpovědnosti vůči dítěti a tomuto je potřeba se před zásadním rozhodováním do budoucího života hodně věnovat.
Důležitá je dostatečná délka trvání vztahu předtím, než dítě s partnerem blíže seznámíme. Před tímto krokem je třeba jej opravdu lépe a více do hloubky poznat, jak v partnerském, tak rodičovském smyslu slova. Tato doba musí být dostatečně dlouhá, abychom po prvotní fázi okouzlení a zamilovanosti, zakomponovaly do všeho i racionální rozvahu. K tomu potřebujeme partnera poznat i při řešení krizových a zátěžových situací. Zamilovanost je slepá…
Můžete uvést třeba nějaký příklad z praxe?
Před nedávnem mne navštívila 33-letá Anna s dvouletým synem, s manželem procházejí dlouhodobou partnerskou krizí a připravují se na rozvod. Anna před 1,5 měsícem potkala náhodně Josefa, který je výrazně mladší, chemie a jiskra přeskočily během pár minut rozhovoru v parku, kde se potkali, ona s malým synem. Anna tomu říká láska na první pohled (plete si lásku se zamilovaností), od té doby jsou v dennodenním kontaktu, de facto se denně vídají, zbytek dne spolu protelefonují, on i ona spolu chtějí začít okamžitě žít. On bydlí v bytě s matkou, je o 10 let mladší než má klientka, není nijak zvlášť finančně zajištěný, jejího syna viděl asi 3x za tu dobu. Přesto jí nabízí bezhlavě vše a ona chce od manžela okamžitě odejít…
Je to ilustrace toho, jak nezodpovědně bez ohledu na okolnosti a na dítě zamilovaný člověk může také přemýšlet…Ale poctivě musím říct, že s něčím takovým se ve své práci setkávám spíše výjimečně.
Nakolik může nový partner zasahovat ženě do výchovy dítěte?
Vždy, když přemýšlíme o novém vztahu vážně a máme dítě/děti, je hodně důležité mluvit s partnerem o dítěti, probírat názory na výchovu. Vstup nového partnera do života dítěte, musí být předtím důkladně připraven a probrán. Pro dítě, které již má svého biologického otce, se objevuje na scéně „otčím“. Hodně důležité je zvážení toho, kdy dítě s novým partnerem seznámíme face to face, jak je dítě staré, jak je fixováno na svou matku, jak chrání svůj prostor s maminkou, jak je schopno přijmout někoho dalšího do jejich soukromého vnitřního světa.
Podstatným momentem v průběhu vývoje nového vztahu je i probrání toho, jakou měrou se bude budoucí „otčím“ podílet na výchově partnerčina dítěte. Pár musí být připraven na nejrůznější problémy při přijetí nového muže v rodině. Například vstupuje-li do rodiny se synem v pubertě nový muž, a syn do té doby měl tendenci zastupovat doma již mužskou ochranářskou roli vůči své matce, lze předpokládat, že syn bude s „otčímem“ rivalizovat.
Otázka vstupu do výchovy nevlastního dítěte je velmi křehká záležitost. Partneři se mohou milovat, respektovat, mít podobné zájmy, hodnotový žebříček, být sexuálně skvěle kompatibilní, ale může je velmi rozdělovat odlišný názor na způsob výchovy.
Co když se tohle stane? Dá se vztah zachránit?
Ideální bude opět si to uvést na konkrétním příkladu z praxe.
Helena a Richard, čtyřicátníci. Zamilovali se do sebe cca před 2,5 lety. Richard postupně poznával v roli „kamaráda“ dceru a syna Heleny, která žila několik let sama s dětmi a její styl výchovy byl, i je, liberální, i když s jasně danými pravidly – jejími pravidly, které si postupně společně s dětmi vytvořili. Jsou s dětmi víc přátelský tým, než že by byla výrazná dělící čára mezi tím, kdo je rodič, a kdo je dítě.
Richard má z předchozího manželství 2 syny, ale ti žijí s ex manželkou 150 km daleko a vídá je méně často, než by si přál. Své syny vychovával velmi důsledně a tvrdě, stejnou výchovu zažíval od svého otce, který byl voják z povolání. Čím méně se může podílet na výchově svých synů, tím více vstupuje do výchovy Heleniných dětí. Je tvrdý, plný zákazů a příkazů, což vyvolává velký protitlak a nespokojenost u Heleny i jejích dětí. Jejich vztah díky tomu nejspíš bude muset skončit. Helena jako matka brání své děti a přestává akceptovat a milovat Richarda, jakkoliv byli předtím přesvědčeni, že jim to spolu vyjde. Vnímali se jako osudová láska.
Nyní chodí ke mně do párové terapie a hledáme cestu, jak si rozdělit role v rámci společného života s dětmi tak, aby svůj vztah ještě zachránili.
Ale na druhou stranu má smysl seznamovat partnera s dětmi až tehdy, pokud jsme si jistí tím, že to myslíme vážně…
Je důležité společně dopředu o všem hovořit a seznamovat pak děti a nového partnera teprve tehdy, kdy víme, že bychom s ním mohly do života počítat. Zdůrazňuji to proto, že je rovněž docela dost dětí, kterým v průběhu jejich života defilují doma postupně různí „strýčkové“, neboli muži, s nimiž se single matka seznámí a velmi rychle se je snaží instalovat i do rodiny. To vnímám jako nezodpovědné.
K tomuto tématu patří samozřejmě spousta dalších věcí, které postupně vznikají, například přijetí nového člena rodiny širší rodinou ženy, ale i rodinou nového partnera – jako ona naopak přijímá svou budoucí snachu s dítětem. Je to budoucí nevlastní babička dítěte/dětí.
Takže se může stát, že nový partner přijme dítě své partnerky, ale nepřijme ho jeho rodina…
Uzavřu své povídání ještě jedním příběhem ze své praxe, který se právě týká vztahu dítěte s jeho novou babičkou.
Kláře a Pavlovi se podařilo vytvořit si spolu opravdu velmi hezký vztah, ačkoliv ona byla matka s dítětem, on bezdětný, bez větších předchozích partnerských zkušeností. Do doby, než se přestěhoval do Klářiny rodiny, žil s matkou, která byla a je na syna velmi fixována, dlouhou dobu žili spolu sami jen oni dva. Matka Pavlovi přála partnerský vztah a těšila se na vnoučata. Ale – na vlastní vnoučata! Kláru a její dítě nebyla schopna přijmout a jejich partnerský vztah jim postupně stále více rozkládala a narušovala.
Cizí dítě nepřijala, chovala se k němu velmi chladně. Když se Kláře a Pavlovi narodilo vlastní dítě, tchyně Kláry její dítě zcela vyloučila ze svého zájmu a demonstrativně je odmítala, zatímco vlastní vnouče až adorovala a rozmazlovala. Ten rozdíl v přístupu byl tak propastný, že se i jejich partnerský vztah postupně dostával do velké krize, jakkoliv to nebyl tolik problém Pavla. Ten Klářino dítě přijal dobře, ale byl v tlaku dvou žen a v kleštích své matky, nevěděl si vůbec rady. Nyní to společně v párové terapii rozplétáme.
Raději se tedy vždy společně s novým partnerem více preventivně připravte na to, že nový společný život nemusí být automaticky „procházka růžovým sadem“, a vše, co je problém, začněte řešit včas, nejlépe s erudovaným odborníkem.
PhDr. Jitka Douchová (*1959)
- rodinný a manželský poradce od roku 1982
- lektor mnoha kurzů – psychoterapeutických, sebezkušenostních i komunikačních, kurzů věnujících se oblasti osobnostního vývoje, kurzů se zaměřením na rozvíjení a kultivaci partnerských vztahů
- jako psycholog dlouhodobě spolupracuje s médii (TV, rozhlas, tištěné i online magazíny)
- více než 16 let vede vlastní psychologickou poradnu na specializovanou na partnerské vztahy na www.idnes.cz
- www.jitkadouchova.cz
