×
MotherClub.cz

Dítě musí být všude první. Co s tím?

Dítě musí být všude první
Co dělat, když vaše dítě musí být všude první? Hra na prvního může být zábava, ale také rodičům pořádně komplikovat život, zejména pokud máte doma děti dvě. Jedno dítě musí zákonitě prohrát a hned je oheň na střeše. Co dělat, když je dítě přehnaně soutěživé? A co dělat, když náhodou první nebylo? Jak se s takovou frustrací pomoct dítěti vyrovnat?

Dítě musí být všude první

Většina rodičů tzv. hru na prvního dobře zná. Přibližně okolo dvou, tří let si začíná dítě uvědomovat vlastní já a své existenci se postupně snaží dodat jistou váhu. Najednou musí být všude první. Kdo bude první u snídaně, první u dveří, první v koupelně, první sní svačinu, první na houpačce? Potřebuje si připadat důležité a získat plusové body jak v očích rodičů (hlavně maminky), tak i před sebou samým. Jedná se o určitou vývojovou fázi, která může odeznít stejně rychle, jako přišla.

Přistupte na jejich hru

Zkuste dítěti pokud možno vyjít vstříc, hru na prvního společně hrajte a nechte dítě vyhrát. Bude mít velkou radost a možná se mu hra časem omrzí. Nemá příliš smysl tak malému dítěti vysvětlovat, že není vůbec důležité být první u stolu, ani u dveří. Raději si ji společně užijte a radujte se ze společných zážitků. Můžete se také na oko se vztekat, že nikdy nevyhrajete vy (“Ach jo, zase první.” ). Dítě bude mít radost a je to způsob, jak být dítěti blíž. Bohužel hru na prvního je možné s úsměvem na tváři hrát jen s prvorozenými dětmi. V momentě, kdy je doma nelítostný soupeř v podobě sourozence (většinou staršího), vyvstávají problémy.

Soutěživost u dětí

Pokud máte doma soutěživé dítě může to pro vás přinášet řadu obtíží. Soutěživost je u dětí, ostatně stejně jako u dospělých, do jisté míry přirozená. U jednotlivých dětí se ovšem míra soutěživosti liší. Zatímco první dítě se nikdy nechovalo příliš průbojně a schovávalo se za maminčinu sukni dokud to jen šlo, rodiče se kolikrát nestačí divit, jak ostré lokty dokáže mít mladší sourozenec.

Soutěživost u dětí – co je její příčinou?

Soutěživost u dětí živí nejčastěji právě přítomnost dalších sourozenců, typicky starších, kterým se mladší chtějí ve všem vyrovnat. Neuvědomují si ovšem, že nemohou podávat rovnocenné výkony jako o tři roky starší bratr nebo sestra. Neustále mají nasazenou laťku vysoko a je pro ně frustrující přijmout fakt, že jsou prostě pomalejší, menší, mladší a nešikovnější. Za každou cenu si chtějí dokazovat vlatní dominanci, o které pochybují. A když se jim to nedaří, přichází nekontrolovaný výbuch vzteku či pláč.

Hra na prvního – předškolní věk

Musí být všude první – u umyvadla, první v šatně, první u dveří, první dostat večeři. Jinak je zle. V předškolním věku je to časté. Děti si potřebují vyzkoušet, jaké to je být schopen “ovládat” rodiče či okolí. Jak již bylo řečeno, pokud je to jen možné, na hru přistupte a dělejte jako byste se velice snažili vyhrát. Zejména tehdy, pokud zrovna není přítomen sourozenec. Je důležité, aby alespoň někdy dítě zvítězilo.

Dopřejte mu pocit výhry

Pokud mezi sourozenci není příliš velký věkový rozdíl, je pravděpodobné, že starší dítě žádné ohleduplné úlevy vůči mladšímu dělat nebude. Málokdy starší dítě schválně pustí mladší první do dveří nebo nechá mladšího houpat na houpačce. Nezbývá než naučit dítě smířit se i s prohrou. K tomu je ovšem důležité, aby aspoň někdy vyhrávalo (tedy s vámi).

Soutěživost u dětí

Jak již bylo řečeno, nejčastěji lze pozorovat soutěživost v rámci rodinného kruhu. Je to logické. Bratra či sestru má dítě neustále na očích. Není to ale samozřejmě podmínka. Velice rychle se v dítěti projeví soutěživost i v kolektivu jiných dětí, zejména podobně starých. Stačí vyrazit na procházku či projížďku na odrážedle se sousedovic dětmi a hned bude oheň na střeše kvůli tomu, kdo pojede jako první. Konec konců dohadování o hračky na písku či ve školce je motivováno stejnými pohnutkami jako když musí být všude první – snahou dítěte dokázat, že je dobré, že za něco stojí a že ho ostatní berou vážně.

Soutěživost a věk dítěte

Ačkoli máte pocit, že to snad nikdy neskončí a že prostě scéna kvůli tomu, kdo bude první u dveří nebo na houpačce patří k vašemu každodennímu životu, vezte, že je to jen dočasné. Děti se musí naučit ovládat se v prosazování svých potřeb na úkor druhých v průběhu tzv. socializace. Malé dítě je nejprve zcela závislé na matce, ale postupně se okolo druhého roku začíná mentálně od maminky oddělovat. Uvědomuje si své já a čím dál, tím více začíná prosazovat vlastní ego. Kromě období vzdoru, kdy na vše dítě říká kategorické ne, se nově formovaná osobnost prosazuje také soutěživostí. Soutěživé dítě musí být všude první a vše musí být podle něj.

Musí být všude první – kdy to skončí?

Hra na prvního obvykle přestává děti bavit okolo čtvrtého až pátého roku. Dítě již získalo určité povědomí o vlastní hodnotě, aniž by si ji muselo neustále dokazovat. Tedy pokud žije v laskavém a milujícím prostředí. V tomto věku již ví, že umí jezdit na kole, že umí plavat skoro bez křidélek, že je mnohem šikovnější než většina (mladších) dětí ve školce. Dokáže se samo obléknout, vydrží půl dne samo bez maminky ve školce, dokáže samo složit puzzlovku. Postupně nabrané sebevědomí nepřímo úměrně ovlivňuje míru soutěživosti u dítěte, ačkoli mezi sourozenci nejspíš nevymizí zcela nikdy.

Spolupráce se vyplácí

Dítě navíc v rámci dětského kolektivu brzy zjistí, že pokud se bude chovat za každou cenu dominantně, může to mít za následek, že si s ním děti nebudou chtít hrát. A to je nepříjemné zjištění. Přílišná soutěživost není mezi dětmi pochopitelně příliš oblíbená. Toto je potřeba neustále zdůrazňovat („Pokud chceš mít kamarády, musíš jim také občas hračky půjčovat.“ „Je potřeba se podělit o houpačku, jinak by se s tebou nikdo nebavil.“ „Teď půjdeš první ty, ale příště zase sestra, aby to bylo spravedlivé.“ „Jak by ses asi cítil ty, kdyby tě nechtěl chlapeček vůbec pustit na písek.“ „Jednou vyhraješ ty, podruhé někdo jiný, tak je to spravedlivé.“)

Prohrami se dítě učí

Naprostá většina dětí neumí prohrávat. Zatímco ve dvou či ve třech letech dítě kvůli prohře většinou propukne v pláč a křik, starší děti se po prohře mnohdy uzavřou do sebe a už dál nechtějí hrát či soutěžit. Zařeknou se. Nenuťte je. Buďte vlídní a trpěliví, aby měli čas své emoce vstřebat. Neustále je chvalte za to co se jim skutečně povedlo a vysvětlujte jim, že žádný učený z nebe nespadl a že úspěch přichází teprve s tréninkem. Pokud s dítětem hrajete hru, nechte je vyhrát jen zhruba v polovině her (to se týká již starších, v předškolním věku). Ideálně na střídačku, aby byla hra zábavná a napínavá. Určitě není dobré nechat dítě vždy vyhrát. Naučit se vyrovnat se s prohrou je pro dítě zásadní. Prohrát, překonat se a jít to zkusit znovu a lépe, to je klíčová životní dovednost, kterou lze do jisté míry natrénovat.

Ale prohrávat je tak těžké…

Většinou s nástupem do první třídy již dítě nedělá scény kvůli prohře. Může se ale stát, že se potichu uzavře, s nikým nechce mluvit, může se rozplakat (ale nechce, abyste ho tak viděli, za pláč se stydí) nebo v sobě dusit vztek. Nechte dítě chvíli vydechnout. Netlačte na něj, raději odveďte pozornost jinam. Když už bude klidnější zkuste celou situaci, kdy se něco dítěti nepovedlo, vlídně rozebrat. Dejte mu najevo, že naprosto chápete, že prohra v turnaji, špatná známka, nevyhraná soutěž člověka dokáží pěkně rozhodit, ale že příště se to může povést líp a že o nic nešlo. Můžete např. dát k dobru vlastní neúspěch, co jste pokazili vy, a jak jste se pak zlepšili a měli jste zase radost.

Musí být všude první – sourozenci

Co se týče neustálé rivality mezi sourozenci, ta sice s věkem viditelně mizí, ale může to být jen zdání. Není neobvyklé, že se mladší sourozenec rodičů vyptává, jaké měl v jeho věku známky starší sourozenec, za kolik zaběhl závod atd., ještě v deseti, dvanácti letech. Čím jsou navíc děti k sobě věkově blíž, tím to bývá častější. To samé platí u sourozenců stejného pohlaví (děvčata více soupeří se sestrami, kluci zase s bratry).

Najděte jim odlišné zájmy

Pokud máte doma s přílišnou rivalitou mezi sourozenci problémy, zkuste děti směřovat do jiných zájmů tak, aby každé z nich mohlo vynikat v něčem jiném a bylo si toho vědomo. Pokud se starší syn věnuje fotbalu, mladší by se mohl realizovat např. v basketbalu. Získají tak potřebné sebevědomí a nebudou se moct neustále poměřovat.

Soutěživost nás posouvá dál

Současná společnost je na srovnávání výkonu postavena. Přestože doma nebudete vytvářet soutěživé prostředí, děti se s ním setkají kdekoli mimo domov. Proto nemá smysl dětem v soutěžení bránit. Daleko lepší je naučit takové situace zvládat, ne je před nimi ochraňovat.


Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*