Andrea (45): Čekám až mi dorostou děti, abych mohla opustit manžela

Andrea má vážný problém. Chce odejít od manžela, ale nejde to hned. Může to trvat ještě dalších sedm let. Přiznala, že svého muže už nemiluje. Ale zůstává s ním kvůli dětem a z ekonomických důvodů. A tak čeká, až děti dorostou. Není to ale jen její příběh. Je to příběh mnoha žen, které prožívají tu samou životní situaci. Ať už jsou důvody jakékoliv, žena je lapena v manželství jako v pasti a bojí se odejít…

Manžela už nemiluji

Už je to pár let, co jsem si uvědomila, že v manželství nejsem šťastná. Svého muže nemiluji, nepřitahuje mě, v posteli mě to s ním nebaví. Stále více přemýšlím nad tím, jestli jsem ho vůbec kdy doopravdy milovala. Všechno se to seběhlo nějak rychle. Když jsme se poznali, pracovala jsem jako prodavačka v květinářství. Chodíval tam až podezřele často a jednoho krásného dne si koupil kytici růží, kterou mi obratem věnoval. Asi chtěl na mě udělat dojem. Byl urputný v tom mě získat, používal nejrůznější originální balící techniky a nevzdával to. Bylo mi s ním dobře a hodně jsme se smáli. Nakonec mě nějak okouzlil, rychle jsem otěhotněla a tak jsme se vzali. Věřila jsem tomu, že dělám dobře, nebyla jsem už nejmladší a tikaly mi biologické hodiny.

Po prvním dítěti hned následovalo druhé. Petr měl dobrou práci, poměrně rychle nechal postavit dům na pozemku, který získal jako dědictví po rodičích. Máme spolu dvě děti, dům, psa a dvě kočky, to jsem si přála já a manžel nebyl proti. On má svou firmu, ale já jsem se po mateřské už nevrátila do práce a potřebovala jsem nějakou zábavu. Proto se starám o děti, dům, zvířata i zahradu. Uvažuji, že se vrátím k práci v nějakém květinářství ve městě, ale stále se k tomu nemůžu nějak odhodlat a Petr říká, že pracovat vůbec nemusím. Vydělává dost peněz, má rád teplé večeře a občas potřebuje vypomoct s účty ve firmě. V podstatě jsem na něm plně závislá.

Dítě chce po rozvodu k otci. Od jakého věku soud akceptuje přání dítěte?

Nejsem zvyklá chodit do práce

Po třinácti letech doma s dětmi jsem nějak zapomněla na běžný život a nejsem zvyklá chodit na plný úvazek do zaměstnání. Ale vůbec se nenudím! Máme krásnou velkou zahradu, mívám v dočasné péči některé pejsky a kočičky, ráda se o někoho starám. Petr rád pořádá různé zahradní párty a grilovačky. Sice to není moje parketa a mám raději klid, přesto se umím o všechno postarat a troufám si tvrdit, že jsem skvělá hostitelka. Vždy jsem se postarala o všechno, o co bylo potřeba. Kamarádka mi ale jednou řekla: „A postará se někdo taky o tebe? Vždyť ty jsi vlastně tady úplně jako ve zlaté kleci! Máš všechno, co nemám já. Ale jsi v tom doopravdy šťastná?!”

Zaťala tím do živého. Byly jsme trochu opilé a já se pak rychle rozloučila, že mi není dobře. Celou noc jsem však nad tím přemýšlela. Za celých čtrnáct let manželství jsem Petrovi nikdy nebyla nevěrná, ale třeba u něj si nejsem tak jistá. Nikdy by mi to však otevřeně nepřiznal. Vím, že mě miluje a takový život mu vyhovuje. Nechtěl by o mě přijít. Dokonce chtěl i třetí dítě, což jsem ale já před několika lety zavrhla. My jsme se i kvůli tomu dost pohádali. Hádáme se málo, většinou všechno v sobě spolknu. Ale když jsem lítostivá, začnu opatrně mluvit o svých pocitech. Na Petra to však nijak nepůsobí, spíše je z toho otrávený.

A vždycky, když mezi námi proběhla nějaká výměna názorů, řekl mi: „Podívej se vedle do pokoje. Tam spí naše dvě děti, které tě potřebují. Buď trochu zodpovědná a nechovej se jako malá holka. Vždyť máš se mnou všechno, na co si vzpomeneš.” A já mu vždy dala za pravdu, šla přikrýt odkopané děti a zhasnout jim lampičku.

Moje děti jsou pro mě vším

Jako první se nám narodila Terezka, dva roky po ní Tomášek. Tereza je dnes v pubertě a začíná dospívat. Je jí třináct a dokonce už dostala měsíčky. Tomáš je ještě malý, teprve mu bude jedenáct. Teď mě ale děti budou potřebovat nejvíc. A to ještě alespoň dalších sedm let, ale jinak samozřejmě déle. Terezka se dobře učí a určitě bude chtít na vysokou, Tomáš jistě taky, navíc Petr počítá s tím, že Tomáš jednou převezme firmu.

Když jsem nedávno sledovala svého přiopilého muže na zahradě v důvěrném rozhovoru s jeho kolegyní z práce a zaslechla jsem, co o mně se smíchem říkal, moje nepříjemné pocity vůči němu ještě vygradovaly. Když jsem se s ním následující dva dny nebavila a odmítala sex, vůbec nechápal, co se děje. „Andy je blondýna v pravém slova smyslu, takže jistě chápeš, že si s ní nemám moc o čem povídat, ale jako hospodyně a matka je skvělá!” znělo mi v hlavě. On si snad myslí, že jsem úplně blbá! A co čekal, nějaké intelektuální debaty? Vždyť jsem mu dobrá akorát tak na výchovu dětí, uklízení, vaření a udržování zahrady!

Vlastně bych mohl říct, že je mi můj manžel odporný. Spím s ním, jen když není zbytí a snažím se mu vyhovět. Dneska by mi možná už i bylo jedno, kdyby si doopravdy našel milenku nebo si začal s tou kolegyní Dášou, pokud s ní už vlastně něco nemá. Alespoň bych měla klid a mohla bych se věnovat jen dětem, zvířatům a zahradě.

Syndrom opuštěného hnízda. Proč mnohá manželství po odchodu dětí procházejí krizí?

Už jsem se rozhodla: odejdu!

Když jsem se znovu viděla s tou kamarádkou, která mě upozornila na zlatou klec, řekla jsem jí: „Pavli, já jsem se už rozhodla. Petra nemiluji, nejsem v tomhle manželství šťastná a chci odejít. Odejdu ale až budou děti velké. Teď prostě nemůžu. Nevydělávám žádné svoje peníze, Petr by mě jen tak odejít nenechal, neměla bych vůbec nic. A děti mě potřebují. Potřebuji pro ně peníze, aby se měly dobře. Nemám kam jít. A sama bych to nezvládla. Zůstat s Petrem, dokud děti nedorostou, je nejlepší řešení. A pak…. se prostě uvidí…”

Co myslíte, že by měla Andrea udělat?

A: Zůstat s manželem a být ráda za to, co má. Její pocity mohou souviset s přicházejícím přechodem, a pokud bude s manželem mluvit otevřeně, všechno se ještě dá zachránit. Případně lze vyhledat psychoterapii nebo párovou terapii. Vždyť její muž ani neví, že ho chce opustit!

B: Zůstávat ve vztahu, pokud je takto nešťastná, nemá žádný smysl. Ve výsledku tím uškodí všem. Nejen sobě, ale i dětem a manželovi. Andrea by si měla s mužem otevřeně promluvit a dát jasně najevo své stanovisko. Pokud chce opravdu odejít, ať odejde hned!

C: Andrea nemá sebevědomí. Není samostatná, nevěří si. V prvé řadě by měla zapracovat na nějaké seberealizaci a hledání práce. Určitě pak bude mnohem šťastnější a nakonec i potřebu odchodu od manžela třeba přehodnotí. Anebo se jí tím otevře cesta k větší nezávislosti a více spokojenému životu a bude moct od něj odejít dříve než za sedm let!

Poznámka redakce: jména čtenářky i dalších osob byla na přání změněna.