Tereza (35): Chci adoptovat dítě. Bojím se ale jedné věci

Adopce dítěte je závažné rozhodnutí, které navždy změní náš život, a to úplně stejně jako kdyby žena otěhotněla a narodilo se jí dítě. Když dítě přichází do rodiny, je to velká radost, v případě adopce ale budoucí rodiče zneklidňuje spousta pravidel a byrokratických postupů. Pětatřicetiletá Tereza už nechce na nic čekat. Po úrazu před patnácti lety přišla o dělohu a celé roky se s tím srovnávala. Nejprve si myslela, že děti nikdy mít nebude a žila si svůj nezávislý život. Pak ale potkala osudového partnera a společně se rozhodli pro adopci dítěte.

Přihlásili jsme se do adopčního procesu

Už nechci na nic čekat. S Filipem jsme spolu tři roky, z toho pár měsíců manželé. Věděli jsme, že ihned po svatbě budeme chtít dítě a uděláme všechno pro to, aby se to podařilo. Oba máme peníze, dobrou práci, dům se zahradou, čistý trestní rejstřík, milujeme se a dobře spolu vycházíme. Jsme zdraví, což je taky důležité a vím, že se to posuzuje. Jak se zdá, nic nebrání tomu, abychom mohli být rodiči a poskytnout domov nějakému dítěti. Přihlásili jsme se tedy do adopčního procesu a vyplnili žádost o zařazení do evidence žadatelů. Vím, že to může trvat i pár let, než budeme mít doma dítě, ale s manželem jsme se rozhodli všechno podstoupit a těšíme se.

Všem chlapům na potkání jsem říkala, že nemůžu mít děti

Víme, co všechno nás ještě čeká, psychologické testy, přípravný kurz a tak dále. Filip od začátku dobře věděl, do čeho jde a že nemůžu mít děti. Vždycky jsem tím byla tak nějak poznamenaná a všem chlapům jsem to říkala na potkání, což bylo mnohdy i zbytečné, anebo to pro některé z nich spíše představovalo úlevu a to, že si nemusí dávat při sexu pozor. Žila jsem si tak nějak život sama pro sebe a srovnávala se s tím, že prostě děti nikdy mít nebudu. První dva roky po úrazu a odebrání dělohy jsem brečela a koukala do kočárků, i když jsem byla ještě hodně mladá. Pak se to prolomilo. Nebyl ani čas to řešit, studovala jsem výšku a budovala si kariéru. Teprve po třicítce mě to přepadlo znovu a měla jsem z toho deprese.

Rozhodnutí mít dítě bylo promyšlené

Pak jsem potkala Filipa, který zcela zaplnil mé místo v srdci a uvědomovala jsem si, že je nám spolu dobře tak, jak to je. Že mi nic nechybí. Od začátku mi dával najevo, že jsem pro něj ta pravá a jediná. Že mu to, že nemůžu mít děti, vůbec nevadí. Máme oba hodně společného, potkali jsme se totiž v práci na jednom kongresu. Zjistili jsme, že si hodně rozumíme, mám společné cíle, životní styl i podobnou povahu. Navíc byla mezi námi úžasná přitažlivost a užívali jsme si sexu kdykoliv, kdekoliv a bez zábran. Rozhodnutí mít dítě přišlo racionálně a krátce po tom, co mě Filip požádal o ruku.

Uvažovali jsme i o náhradní matce

Řekli jsme si, že si dáme načas. Uvažovali jsme i o náhradní matce, nakonec ale zvítězila adopce. I když jsem se častokrát bála toho, že dítě nebude s námi ladit, protože neponese naše geny a že třeba jen těžko budeme zvládat řešit jeho případná traumata z původní rodiny, věřila jsem, že ty bytosti, určitým způsobem podobné, se osudově potkat mají. A že jistě nějaká dušička dítěte, i když není mezi našimi těly příbuznost a spřízněnost, bude v dokonalé harmonií s duší mě a Filipa.

Existuje jeden zásadní problém – moje tchyně

Jenomže se objevil další problém. A této věci jsem se bála daleko více. Šlo totiž o Filipovu matku. Tato paní, už poměrně v letech, žije s námi v našem velkém domě. Respektive Filipově domě, kam jsem se za ním přestěhovala. Filipova matka se ke mně sice chová normálně a zdvořile, ale ve skrytu duše si myslím, že mě nemá ráda a že je jí líto, že nemůžu mít děti. Asi si představovala, že se konečně dožije vnoučat a jejich rod bude dále skrze Filipa pokračovat. Filipův otec byl dávno po smrti, Filipovi bylo už přes čtyřicet a jeho máma ho sama měla až v pětatřiceti a je to její jediné dítě.

Od začátku nám dala najevo, že s adopcí nesouhlasí

Dozvěděla jsem se, že celé roky do něj hučela, aby se už konečně usadil. Ale on se k tomu nikdy neměl, cestoval po světě, pobýval třeba v Peru nebo žil jednu dobu v Austrálii. Dokud nepotkal mě. A teď jeho máma očekávala, že se konečně narodí Filipův dědic, holka nebo kluk. Ale to bohužel nenastane. Našel si neplodnou ženu a do rodiny přijde cizí dítě, bůhví odkud. Tohle jsou slova jeho matky, která nám od začátku dala najevo, že s adopcí nesouhlasí a je proti tomu.

Bojím se toho, aby nám jeho matka adopci nezhatila. Je totiž potřeba k žádosti doložit i vyjádření a souhlas dalších nejbližších rodinných příslušníků, navíc Filipova máma s námi žije v jedné domácnosti. Filip mě ujišťoval, že ho matka miluje a nebude mu v tomhle stát v cestě. Navíc je přesvědčen o tom, že by ho máma nepodrazila a že přece všechno nebude stát jen na jejím názoru. Tak tedy uvidíme, všechno je ještě v procesu.

Na dítě se moc těším a už jsme s Filipem mluvili i o tom, že nebudeme trvat na konkrétním pohlaví a etniku a také, že těch dětí bychom časem chtěli více. Třeba nakonec bude moje tchyně šťastnou babičkou a ze svého názoru ustoupí, protože jinak by se vnoučat stejně nedočkala.

Poznámka redakce: jména osob v příběhu byla na požádání změněná.