Máte pocit, že vaše dítě je slabý a bezbranný tvor, o něhož musíte vždy naplno pečovat? Děláte pro své děti první poslední, žehlíte za ně jejich průšvihy a snažíte se je ochránit před všemi nástrahami světa? A myslíte, že děláte opravdu dobře? Děti si zkrátka musí některé situace prožít samy a nasbírat životní zkušenosti….
Jak vést dítě k větší samostatnosti
Opravdu není na škodu, když si vaše dítko zvykne na to, že tu jako rodiče nejste proto, abyste za něj dělali úplně všechno. Rodič má být průvodcem a oporou, ne však otrokem. Pokud si dítě nevyzkouší samostatné rozhodování a praktické fungování v různých životních situacích samo, bude v pozdějším věku bezbranné, nesamostatné a inklinující k různým extrémům. Začít můžete klidně i tak, že jej necháte, aby si nachystalo samo svačinu do školy, uvařilo čaj, postaralo se o domácího mazlíčka nebo zašlo samostatně na nákup.
Je dobré už od útlého věku zapojit dítě do fungování domácnosti a vést jej k práci a uklízení svých věcí. Mělo by také rozumět všemu, co se kolem něj děje. Není třeba všechno řešit za děti, izolovat je od dění okolního světa ve snaze je ochránit. Tohle je určitě více na škodu než se snažit o to, aby se k dětem nedostávaly informace, které by je mohly citlivě zasáhnout, anebo kterým ještě nemohou rozumět.
Tomu ještě nemůžeš rozumět
Přístup typu “tomu ty ještě nemůžeš rozumět, protože jsi dítě” je značně dehonestující a co si budeme povídat, dnešní děti rozumějí opravdu ledasčemu. Přístup k výchově je zcela jiný než byl kdysi – vládne demokratická nebo liberální výchova a autoritativním příkazům už je takřka odzvoněno.
Rodiče s dětmi vytvářejí dohody a maximálně se vychází vstříc potřebám dítěte, které já náhle součástí veškerého dění, včetně nahoty rodiče nebo rozhodování o zásadních rodinných záležitostech. Ale jak se říká, zlatých středních cest je všude pořád málo…
Nevoďme děti za ručičku
Pro děti je určitě dobré, aby je rodiče stále nevodili za ručičku. Nechte je samostatně dojít do školy a nevozte je všude autem. Když zapomenou deštník nebo svačinu, nenoste jim je do školy, je potřeba, aby zažily, co to znamená zmoknout, anebo mít třeba i hlad. Děti by měly být vedeny k zodpovědnosti a k tomu, aby dokázaly samostatně čelit přirozeně vyplývajícím důsledkům jejich vlastních činů a rozhodnutí.
To znamená, že pokud si zapomenou napsat domácí úkol, dostanou malou pětku nebo poznámku, případně pokárání či pozdvižené obočí paní učitelky. Je to dohoda, která byla nastavená předem a dítě o ní vědělo. Jestliže si zapomene doma peníze, nebude si moci koupit ve školním bistru oblíbenou raw tyčinku. Když si do chladného počasí nevezme bundu, může se nastydnout. A pokud poruší dohodu s rodičem, máma bude smutná nebo bude mít starosti. Pokud dítěti ujede autobus, půjde zkrátka pěšky a přijde pozdě do školy. V těchto záležitostech je vhodné, aby rodič všechno za dítě neřešil.
Samozřejmě pokud se dítě ocitne v životu nebezpečné situaci, nechat jej v ní nemůžeme. Stejně tak je třeba umět citlivě rozpoznat hranici, kdy je všechno v pořádku, a kdy už se dítě cítí pod tlakem z rozhodování, anebo situaci samo nezvládá. Od toho jsme přece rodiče…
Samostatné dítě to bude mít v životě jednodušší
Pětatřicetiletá Martina vychovává svého syna sama. O to více se snaží z něj takzvaně udělat chlapa, nevodí ho za ručičku a nedělá si z něj mamánka. Přirozeným mužským vzorem je pro desetiletého Adama jeho dědeček, který ho vede k práci na zahradě a chodí s ním do lesa. Adam se umí postarat o domácnost a pomáhá mámě se vším, s čím je potřeba. Martina říká:
“Nemyslím si, že by mi Adam suploval chybějícího manžela, který zemřel před pěti lety. Naopak se snažím o to, abych mu byla dobrou mámou i tátou zároveň. Pomáhá mi můj otec, který vede Adama k ryze mužským činnostem. Přestože je mu teprve deset, je dost samostatný a schopný. Nikdy nezažil, že by někdo dělal něco za něj. Pokud došlo ke konfliktu s partou kluků, už před třemi lety, nechala jsem ho v tom, aby si to vyřešil sám, což dost ocenil.
Dopadlo to tak, že sice přišel s odřeným loktem a natrženým rukávem, ale neutekl jako zbabělec, naopak se zastal spolužáka, kterému kluci vzali svačinu. Od té doby si na něj nikdo nic nedovolil. Moc nechápu ty hysterické matky, které se vrhají s bojovým pokřikem: “Nechte ho!” mezi kluky, kteří si to opravdu musí vyřešit mezi sebou.”
Ačkoli nám to někdy rve srdce, vždy je lepší nechat dítě, aby umělo vyřešit či zvládnout svoji situaci samo. Můžete jen dohlížet, lehce popostrčit, anebo tu být v případě, když nás dítě bude potřebovat.
Ohodnoťte tento článek:
