Martina (34): Máme spolu dítě, milujeme se, ale žijeme každý v jiném bytě

Martina byla vždy zvyklá na svou nezávislost. Když poznala Petra a zamilovala se, nic se na tom nezměnilo. A dokonce ani ne to, když otěhotněla a narodilo se jim dítě. Žádná svatba, žádné stěhování do společného bytu či domku. Prý jim oběma vyhovuje samostatné bydlení a vidí se spolu tehdy, když mají chuť a čas. Dá se v takovém prostředí vychovat dítě, kterému nebude nic chybět?

Měla jsem v živé paměti, jak se choval otec k matce

I když to třeba spousta mých kamarádek nechápe, já jsem se svým životem spokojená tak, jak je. A myslím, že mám velké štěstí, když jsem našla někoho takového, jako je Petr. Můj první partner Pepa si mě dost nárokoval a požadoval po mně, abych mu pekla na víkendy bábovky, chystala mu teplé večeře a občas si u mě jakoby náhodou zapomněl nějaké oblečení, přičemž pak chtěl, abych mu ho vyprala. Protože jsem byla tehdy hodně zamilovaná a Pepa byl i přes svou žárlivou a majetnickou povahu dost štědrý a velkorysý, ledacos jsem ráda pro něj udělala. Pak jsem ale zjistila, že mi takový život vlastně vůbec nevyhovuje. Začal tlačit na to, abychom se sestěhovali a chtěl si mě vzít.

Tehdy jsem měla ještě v živé paměti, jak se choval otec k mé matce a v jakém prostředí jsem musela vyrůstat. To bych nerada rozebírala. Zařekla jsem se, že nic takového nedopustím. Mí rodiče jsou dnes oba po smrti a sestra žije v Kanadě. Nemám nikoho, jen sama sebe a svou svobodu. Nikdo mi nebude nařizovat, co mám dělat, nebudu se nikomu přizpůsobovat, ani nikomu sloužit s dětmi na krku a bez možnosti úniku. Proto jsem se také rozhodla nemít děti. Navíc mám náročnou práci, která mě baví a které věnuji veškerý svůj volný čas.

Otec třeba po matce chtěl, aby přestala pracovat a posluhovala mu doma. Totéž chtěl po mně Pepa až se vezmeme, protože peněz měl jako šlupek. Někdy si říkám, že jsem s ním byla jen proto, že mě bral na drahé luxusní dovolené a kupoval mi oblečení. Ale za jakou cenu to bylo!

Lada (45): Nejsem v přechodu, ale těhotná. Okolí si klepe na čelo

Chtěla jsem se umět o sebe postarat sama

Když jsem dostudovala, našla si práci v jedné překladatelské agentuře a postupně se vypracovala, už jsem se dokázala o sebe postarat sama a vydělat si dost peněz, abych se mohla mít dobře. Zprvu jsem se hodně oháněla a ještě na škole doučovala angličtinu, ale dneska si nemám na co stěžovat. Po rodičích mi zůstal podíl z dědictví a nechala jsem si opravit dům, který se mi hodně líbil.

Vždycky jsem věděla, že nechci být s mužem proto, aby mě živil a že nechci být na něm závislá. V zásadě jsem vlastně muže nepotřebovala. Začala jsem se naplno věnovat svým koníčkům, tančila latinskoamerické tance, jezdila na koni, cestovala po Toskánsku. Celé roky jsem byla až na občasné milence sama a spokojená. Až jsem poznala Petra.

Osudové setkání v Toskánsku

Setkání s Petrem bylo jako z romantického filmu. Potkali jsme se jedno léto v Toskánsku. Doslova jsme se čelně srazili, když si on hrál na honěnou se svými dětmi a já procházela se zmrzlinou kolem. Samozřejmě ta zmrzlina skončila na jeho mužné hrudi. Petr je lékař, toho času byl čerstvě rozvedený a měl dvě malé děti, které si brával k sobě na víkendy, výlety a dovolené. Začali jsme se scházet. Jednou u mě, jednou u něj, chodili jsme hodně do různých barů, kaváren, za kulturou nebo cestovali. Petr byl skvělý tanečník a taky se věnoval latině, což mi imponovalo. Častokrát jsme si spolu božsky zatančili. Takového vysněného muže jsem si mohla jen přát.

Petr se ale vůbec nechtěl vázat. Říkal, že jednou mu to stačilo. Měl náročnou práci, častokrát sloužil noční služby v nemocnici, vše obětoval svým pacientům. To se mi ale na něm líbilo ještě víc a věděla jsem, že tento muž na mě nebude tlačit se svatbou a dětmi. Nebude žadonit o společné soužití. A to mi plně vyhovovalo. Děti jsme nechtěli. On měl dvě a já nechtěla žádné. Osud to ale s námi zamýšlel trochu jinak.

Andrea (45): Čekám až mi dorostou děti, abych mohla opustit manžela

Těhotenství jsem zjistila až na konci čtvrtého měsíce

To, že jsem těhotná, jsem zjistila až na konci čtvrtého měsíce. Ne, že bych nevěnovala pozornost svému tělu, ale tehdy jsem si myslela, že mám trochu rozhozený cyklus ze stresu. Byla jsem u sestry v Kanadě, která se rozváděla, do toho jsem pracovala na jedné knize, která měla striktní a brzké deadliny a nemohla jsem si dovolit selhat. Ze zprávy o těhotenství jsme s Petrem zprvu zůstali jako opaření. Ale pak jsme měli velkou radost a uvědomili si, jaké máme štěstí. Milujeme se, jsme dokonalý pár, skvěle si rozumíme a byla by škoda neposlat naše geny dál. Na dítě jsme se hodně těšili.

I když byl porod komplikovaný a já nakonec porodila císařem, jsem nesmírně šťastná, že jsem se stala matkou naší holčičky Sáry Eleonory. Okolí trochu naléhalo, proč se nevezmeme a proč spolu nežijeme, ale nikdo nepochyboval o pevnosti a síle našeho vztahu. Kamarádka mi přímo řekla, že nechápe, proč s Petrem nežijeme, když teď máme malou. My to ale prozatím nemáme v plánu. Petr s námi tráví každou volnou chvilku a já prozatím všechno zvládám. Dala jsem si v práci malou pauzu a chci se naplno věnovat dítěti, později už jsme domluvení, že si najmu spolehlivou chůvu.

Společné soužití zatím neplánujeme

Náš den vypadá tak, že se věnuji Sáře, do toho stíhám své vlastní záležitosti. Už teď mi malou občas hlídají kamarádky, pokud potřebuji zařídit nezbytné záležitosti nebo se věnovat sama sobě a svému tělu. Když Petr nepracuje, je s námi. Chodíme na procházky, společně si užíváme každého dne, plánujeme výlety a už jsme byli i tancovat. Nechceme se v ničem omezovat. Malou berou s sebou v šátku nebo mám zařízené hlídání.

Každý druhý víkend v měsíci trávíme společný čas i s Petrovými dětmi. Momentálně je to spíše tak, že do bytu k Petrovi nijak často nechodím, ale on chodívá za námi do mého domu. Naše dceruška má ale u Petra v jeho luxusním a prostorném mezonetovém bytě zařízený svůj prostor s postýlkou a hračkami. A když nemám čas a Petr zrovna nepracuje, mívá ji u sebe a naplno se jí věnuje.

Sárinka teď oslavila rok a už jsem přestala kojit, zanedlouho začnu opět naplno pracovat. Zatím vše krásně funguje. O úplném sestěhování opravdu neuvažujeme. Je to dobré i z praktických důvodů. Ani jeden z nás se nechceme vzdát svého domku či bytu. Petr mívá u sebe svoje děti, o které se musí primárně postarat především on sám. Navíc často bývá na služební cestě nebo mívá noční služby, což by mě při společném soužití rušilo. I já někdy po nocích pracuji, ale jsem zvyklá na svůj prostor a klid. Svého domku se zahradou se nikdy nevzdám, těším se, až si bude malá v létě hrát na zahradě. A jsem ráda, že Petr po mně nevyžaduje teplé večeře, pečení koláčů a praní jeho trenýrek a ponožek.

Poznámka redakce: jména uvedená v příběhu byla na požádání změněná.