Jak poznám, že mi dítě lže? Důvěra mezi rodičem a dítětem je velmi křehká

Odkud se vlastně bere schopnost člověka lhát? Utváří se už odmalička pod vlivem okolností, anebo se snad dědí? Jak poznáme, kdy nám dítě lže a jak se s tím vlastně můžeme smířit? Jak budovat důvěru mezi rodičem a dítětem, když je tolik křehká?

Období vzdoru a utváření prvních sociálních vazeb

Dítě do tří let ještě zcela nerozlišuje co je pravda, a co lež. Zpravidla, v době takzvaného období vzdoru, si teprve začíná uvědomovat svou identitu a rozlišovat okolní svět od svého já. Začíná utvářet první sociální vazby a prosazovat svoji vůli. Třetí rok je vůbec zlomovým rokem, protože od této doby si také můžeme pamatovat vzpomínky. To, co se dělo před třetím rokem, si totiž nejspíše pamatovat nebudeme.

Období vzdoru u dítěte: Jakým rodičem jste, tak se k vám bude i dítě chovat!

Lež za účelem vyhnutí se trestu

O dětech se říká, že jsou nevinné, křišťálově čisté a upřímné, bezelstné. Proto si těžko dokážeme představit, že by nám mohly lhát. Batole tedy ještě těžko, ale jakmile se dítě dostane do kolektivu a je vystaveno konfrontaci s okolním světem, často se stává, že volí variantu lži za účelem vyhnutí se trestu. Už děti ve školce někdy svádí své drobné prohřešky jeden na druhého a v podstatě lžou o tom, že “já to nebyl, to udělal někdo jiný.”

Bujná fantazie u dětí

Období od tří do šesti let bývá obdobím zesílené fantazie a představivosti. Protože dítě ještě nemá úplně jasné ponětí o tom, jak funguje skutečný svět, jeho představy se utváří postupně na základě toho, jaké zkušenosti získává. Není ničím neobvyklým ani bájná lhavost, imaginární kamarád nebo vzpomínky na minulý život. Tady se nejedná o uvědomělou lež, protože dítě tomu, co říká, věří a potřebuje maximální podporu a důvěru od svých rodičů.

Lež v pubertě na denním pořádku?

Nejčastější cílené a promyšlené lhaní se u dětí objevuje až v době puberty. Tehdy jdou úcta k rodičům a důvěra stranou, naopak se bohužel často naruší. Dítě si uvědomuje, že rodič není dokonalý a dělá chyby. Tak proč by nemohlo chybovat i dítě! Prvotní důvody ke lži se týkají vyhnutí se obavám a starostem rodičů. Dítě už touží po samostatném životě a lže často proto, aby se mu rodič nevměšoval do jeho záležitostí, aby se vyhnul zpovídání, trestům a podobně. Chce si udělat věci podle sebe a nepřeje si, aby se rodič třeba něčím trápil – proto mu zalže.

Vliv dědičnosti a výchovy, nebo prostředí?

Není to vždy jen milosrdná lež či výmluva, ale někdy i tvrdé a arogantní lhaní za účelem získání výhod pro sebe. To už je ale zpravidla dáno povahou dítěte. Nejde pouze o vliv prostředí, ale i o rodičovský vzor či zásady, které byly dítěti vštěpovány. Pokud je rodič zvyklý lhát jakoby se nechumelilo, jakmile na to dítě přijde, začne to dělat taky, protože to považuje za něco zcela normálního, co běžně k životu patří. Je to vlastně něco, v čem dítě celou dobu vyrůstá.

Naopak když jsou dítěti vštípeny základy čestného chování, dítě se v případě nutné lži trápí a nakonec se samo přizná. U dětí, které neumí lhát, to na nich velice brzy poznáme. V případě vážných záležitostí jako jsou například drogy, zakázaný sexuální vztah u pubertálního dítěte, sebepoškozování nebo třeba podvody s jídlem u mentální anorexie, bývají lži tak uvěřitelné a důmyslné, že rodič, který chce věřit tomu, že jej dítě nepodvádí, lžím snáze uvěří. Může však být i daleko pozornější a bdělejší, proto často dítě podezírá i neprávem vzhledem k předchozím zkušenostem.

Jak předcházet narušení důvěry mezi rodičem a dítětem?

Jakmile se ale jednou naruší důvěra mezi rodičem a dítětem, není už cesty zpět. Je to stejné jako v partnerství, či v kterémkoliv jiném vztahu. Pevné rodičovské pouto se zpřetrhá, protože dítě se stává někým, komu nemůžeme důvěřovat a naopak. Proto je nesmírně důležité snažit se dítě vést ve výchově tak, abychom pro něj byli především přítelem, průvodcem a parťákem, kterému může věřit a může za ním přijít s jakýmkoliv problémem.

Dítě by mělo mít pocit velké podpory a lásky i tehdy, když udělá něco, co se nám nemusí zrovna líbit, anebo když má nějaký problém. Nemělo by mít strach z trestu nebo z toho, že “matka bude zase vyšilovat”, ale přijít si otevřeně promluvit jako dospělý s dospělým o problému, nechat si poradit či pomoct, případně nést sám zodpovědnost za své chování.

Rodič, který umí naslouchat svému dítěti a dobře jej zná a věnuje mu svou péči a pozornost pozná když mu dítě lže vždycky. Pokud dojde k nějakému narušení důvěry mezi rodičem a dítětem, je třeba tuto křehkou záležitost řešit co nejcitlivěji a s velkou opatrností.