Jak pomoci dětem s traumatickou minulostí?

Když dítě zažije trauma, potýká se s tím celý život. Potvrzuje to Hana Brodníčková, matka čtyř přijatých dcer. Podle ní lidé trauma celý život zpracovávají a učí se, co se jim děje a proč, nebo je to ovlivňuje na nevědomé úrovni. Potom opakují traumatické vzorce ve vztazích s partnery, v zaměstnání, případně ve vztazích s vlastními dětmi. Následující článek popisuje, jak pracovat s dětmi s traumatickou minulostí.

Hana Brodníčková se stala se náhradní matkou spíše náhodou.. Cestu ke svým dcerám popsala v knihách psaných pod pseudonymem Ludmila Janáková: Dary se přece nevracejí a Sama bych se v nebi bála. S ní a s pedagogem Markem Wnukem jsme si povídali o životě a pomoci dětem, které zažily trauma v blízkých vztazích.

 Přiznat minulost je klíčem k uzdravení

„Někdo má šrám na tváři a může mu to přidávat na charizmatu. Tak je to i s naším vnitřním zraněním: pokud je psychické trauma dobře zpracováno, může to ovlivnit naši osobnost směrem k dobrému růstu… Vždy je to nakonec jen o tom, co já s tím udělám. Když připustím, že to, co jsem prožil nebylo v pořádku. Ale že díky prožité zkušenosti mohu být například člověkem se silně rozvinutou empatii a pochopením k lidem, kteří prožívají podobné situace,“ říká teolog, pedagog a terapeut Marek Wnuk, který vystoupí v rámci online konference Dítě v pěstounské péči a trauma, která se uskuteční ve dnech 21. a 22. dubna.

Podobně to vidí i pěstounka Hana Brodničková: „Moje druhá nejstarší dcera, je velmi životaschopná. Má obrovské štěstí právě díky své vrozené dispozici. Je velmi charismatická, snadno navazuje přátelství, má štěstí na lidi ve svém životě. Přes velmi závažné trauma a velké sociální opoždění z původní rodiny na sobě s pomocí obrovsky zapracovala.“

„Pokud mluvíme o zpracování traumatu u dítěte v pěstounské péči, pak je zde velmi důležitá role pěstounů jako osob, ke kterým se dítě může vztahovat. Někdy se setkávám s nepochopením a nepřijetím pojmu terapeutického rodičovství, že náhradní rodič přece nemůže být terapeutem. Ale když dítě zažívalo trauma v blízkých vztazích v původní rodině, je terapeutický rozměr náhradní rodiny velmi důležitý. Komplexní vývojové trauma se zoceluje znovu a jen v blízkých vztazích a v běžných životních situacích. Jednou za týden návštěva psychologa nestačí,“ podotýká Wnuk a uvádí příklad, že když lidé navštěvují fyzioterapeuta, pak nestačí hodinová lekce cvičení, ale důležité je cvičení doma opakovat a trénovat. Stejně je to podle ní i s terapeutickým rodičovstvím.

Klíčem k nastartování uzdravujícího procesu v nové rodině je dle Wnuka uchopení historie dítěte, potvrzení jeho minulosti, přijetí toho, co se odehrálo. Někteří náhradní rodiče po přijetí dítěte s těžkou traumatickou minulostí k tomu přistupují jinak a o minulosti raději nemluví v domnění, že není nutné oživovat špatné vzpomínky. Potlačování minulosti okolím je však nečitelné hlavně pro dítě, které neví, jak zpracovat to, co se mu stalo, co bylo pravda a zda je ono samo v pořádku. „Když se nepracuje s minulostí dítěte, když se nepřizná, co bylo, tak dítě nerozumí ani přítomnosti. Nechápe, proč se dostalo do náhradní péče. A je velmi pravděpodobné, že bude selhávat i v budoucnu,“ vysvětluje Wunk.

Dítě s traumatem nám ukáže naše slabiny

„Když přijmeme cizí dítě, tak chceme vidět dobré výsledky našeho rozhodnutí, to je přirozené. Nepotřebujeme, aby nám dítě třikrát za den děkovalo, že jsme ho přijali. Ale normálně chceme vidět, že je dítěti u nás dobře, že je u nás rádo. Často náhradní rodiče zažívají pravý opak, naráží na to, že se dítě chová jinak, než očekávají, někdy pro ně i nepřijatelným způsobem,“ popisuje terapeut, s čím se setkává ve své praxi.

Všechny projevy, které se nám zdají být nevhodné, mají pro traumatizované dítě dobrý a srozumitelný důvod. V minulosti se muselo naučit chovat tak, aby přežilo. Navíc dítě, které už na začátku života ztratilo základní důvěru v blízké, neví, proč zrovna těmto dalším lidem může důvěřovat, proč má teď najednou „roztát“, dávat něco ze sebe, ale i přijímat jejích lásku. „Pokud se nám jako pěstounům podaří projít s dítětem terapeutickou cestu obnovení jeho důvěry v dospělé i svět a oddělit, že ne všichni mu ubližují, jsou i dobří lidé – je to obrovská práce a asi jediná cesta k uzdravení. Pro náhradního rodiče je to mnohdy velká emoční zátěž, neustále nabízet dítěti přijetí, pochopení, obnovení vztahu, dávat novou šanci. Proto je dobré, když pěstouni mají podporu ve svém okolí,“ dodává Wnuk.

To, že náhradní rodičovství je o pěstounech samotných a jejich ochotě setkat se se sebou samým potvrzuje i Hana Brodníčková: „Život s holkama mě neuvěřitelně posunul. Nastavovaly mi nemilosrdně zrcadlo, i když si to neuvědomovaly. Velmi jasně mi docházelo, co mám sama ve svém životě nezpracované, co mě dráždí, trápí a co nezvládám. Díky nim jsem na sobě začala dlouhodobě terapeuticky pracovat. Chtěla jsem se vzdělávat, abych pochopila holky – dovedlo mě to k tomu, že jsem začala pracovat sama na sobě a poznávat sama sebe – a myslím, že díky tomu jsem mohla být i lepší máma. Jsem jim za to nesmírně vděčná.“

Víra v dobro

„Někdy nás ve výchově přijatých dětí a jejich bezpodmínečném přijetí omezují představy o vlivu genů na lidské chování. Že dítě nese v sobě špatné předpoklady svých biologických rodičů, které se dříve nebo později projeví. My už ale dnes víme, díky epigenetice, že gen určuje jen naší tendenci, například k depresím. Ale zda se to projeví, závisí na faktorech životního prostředí, tedy okolnostech, ve kterých dítě vyrůstá,“ popisuje Wnuk. „Pokud dítě od samého začátku slyší: ‚Tvá matka byla špatná žena ‘, jdeš v jejích stopách, potom se toto tvrzení naplní a dítě se vydá špatným směrem. Není to však otázka genů, ale očekávání okolí, které dítě naplní,“ dodává.

Pokud nabízíme dítěti pevný vztah s důvěrou v jeho zdravé zdroje, dokáží i s velkým zatížením se v životě dobře uplatnit.  „Nejmladší dcera je navzdory velké rané traumatizaci, diagnóze Aspergerova syndromu a závažné zrakové vadě velmi schopná a úspěšná. Studuje nyní prvním rokem na střední škole s maturitou, kde prospívá s vyznamenáním. Také sólově zpívá a má za sebou desítky vystoupení na veřejnosti. Je to ale přesně to dítě, které by bez podpory naprosto zapadlo,“ potvrzuje Hana Brodničková.

Víra v dobro je i hnacím motorem v práci Marka Wnuka: „Pracovat s těžce traumatizovanými dětmi je mé poslání, dar od Boha. Nevyžívám se v lidském utrpení. Mám radost z toho, že vidím cesty vyléčení, obnovení a jsem rád, že na té cestě mohu být se svými dětmi. V tom mi pomáhá víra, víra v dobro, ve vyšší princip, v to, že máme každý šanci na dobrý život.“

Konference Dítě v pěstounské péči a trauma

21. – 22. dubna 2021

On-line

Konference je určená zejména psychologům, terapeutům, pedagogům, zástupcům OSPOD a doprovázejících organizací a dalším odborníkům, pracujícím s dítětem a rodinou v kontextu náhradní rodinné péče.

Na konferenci zazní přednášky a workshopy věnované důležitým odborným tématům, především z oblasti diagnostiky, terapie a výchovy dítěte s traumatem v náhradní rodinné péči.