Darja (36): Můj syn četl už ve čtyřech letech. Teď poučuje učitele

Některé děti jsou zkrátka jiné než ostatní. Obtížně zapadají do kolektivu, nikdo jim nerozumí, mají svoje specifické zájmy nebo výraznou inteligenci či nějaké zvláštní nadání. To vše často bývá doprovázeno i emočními problémy. Nabízí se diagnóza nadané dítě nebo Aspergerův syndrom, který spadá do vysoce funkčního autismu. Jedno takové velmi zvláštní dítě má Darja. O žádné diagnózy nestojí, přijímá syna takového, jaký je a věří to, že každý je osobnost, která by měla být plně respektována. Ve škole malého Felixe to ale učitelé vidí trochu jinak…

Už v jednom roce mluvil ve větách

Můj syn byl jiný už když se narodil. Musím přiznat, že jsem neměla jednoduchý porod. Vyskytly se komplikace, díky nimž porod skončil akutním císařským řezem. Felix byl ale navzdory tomu všemu velmi živé a bystré dítě. Brzy mluvil, brzy chodil. Už v jednom roce dokázal mluvit ve větách. Ve dvou letech se neustále na všechno vyptával a v necelých třech letech už uměl nazpaměť dětské básničky. Hodně ho zajímaly knížky, pořád si je prohlížel a listoval jimi. Od tří let jsem mu kupovala dětské časopisy, kde si vybarvoval a zapisoval písmenka. Od kolébky jsme mu s manželem hodně četli a vyprávěli pohádky. Možná to všechno podnítilo jeho zájem o knihy a potřebu číst.

Všechny totiž velice překvapilo, když půl roku před svými pátými narozeninami začal sám od sebe slabikovat a předčítat pasáže z knih, které ani neznal a nemohl je umět nazpaměť. To, že skutečně umí číst, jsme si snadno ověřili tím, že jsme mu ukazovali nové texty, a on je hravě přečetl. Měla jsem z toho velkou radost a ani ve snu mě nenapadlo, že by snad tohle mohlo mému synovi v budoucnu přinést ve škole nějaké problémy. Nadále jsem ho v jeho zájmech podporovala. V pěti letech už skládal vlastní básničky, které zapisoval tiskacím písmem. Snažil se sám číst v obrázkových encyklopediích a knížkách. Kromě toho vykazoval další talenty, hezky kreslil, miloval hudbu a začal se učit hrát na piano.

Bála jsem se, že se ve škole bude nudit

Nedělalo mu problém luštit různé rébusy a skládat těžké puzzle. Sám si i vytvářel a zapisoval svou řeč. Pro první třídu byl v šesti letech víc než zralý. Bála jsem se ale, že se u nás ve škole na vesnici bude nudit. Tehdy se ve mně poprvé probudily obavy, co bude následovat. Manžel mě ubezpečoval, ať se nebojím, že pro něj bude nejlepší, když se naučí přizpůsobit se a dobře fungovat v kolektivu s normálními dětmi a že si ho ohlídá. Vyhovovalo mu, že na stejné škole učil na druhém stupni češtinu a dějepis.

Já jsem ale měla velké obavy. Náš syn se totiž už ve školce choval nestandardně, odmítal se přizpůsobovat režimu školky, nechtěl po obědě spát, stranil se dětí s tím, že jsou hloupé a divné. Nejvíce si rozuměl s učitelkami a s kamarády mého muže, případně se staršími dětmi mých kamarádek.

Nestála jsem o žádné psychologické diagnózy

Tušili jsme, že je jiný, ale já jsem nestála o nějaké psychologické diagnózy. Snažili jsme se k synovi chovat s velkým respektem a maximálně jsem se starali o jeho rozvoj. První třída však byla naprostou katastrofou. Felix odmítal sedět v lavici. Chodil si po třídě, četl si ve vyučování svoje knihy, zatímco děti, pro něj trapně, slabikovaly. Nebavila ho většina z toho, co dělali, protože to už znal. Často si dělal úkoly navíc a byl hodně popředu. Učitelka nám vysvětlovala, že takto to nelze. Dokonce ji i několikrát před ostatními dětmi opravoval, poučoval a shazoval.

První třídu jsme nějak ustáli a doufali jsme, že se to srovná, ale v druhé třídě všechno probíhalo podobně, ba ještě hůř. Mezitím jsme se už radili s dětským psychologem v pedagogicko-psychologické poradně a ten nám doporučil dát dítě na jinou školu nebo alespoň ustanovit individuální vzdělávací plán. Takže psychologickým diagnózám a papírování jsme se tentokrát nevyhnuli.

Poučoval a shazoval učitelku

Jednou se třeba stalo, že učitelka se v něčem vlivem nepozornosti spletla a Felix bez dovolení vstal, šel k tabuli, všechno opravil, vysvětlil a celé to okomentoval s dost nemístnými komentáři vůči učitelce. Jindy zase vykřikoval a dával všem najevo, že je něco jinak, anebo že by vůbec bylo nejlepší učit se něco jiného. Samozřejmě si domů přinesl poznámku a přišel s pláčem, protože ho učitelka před dětmi za jeho chování ostře napomenula.

Dotyčná učitelka jen z úcty ke svému kolegovi, mému muži, musela potlačit svou hrdost a ego, a s veškerým sebezapíráním nám vysvětlila, že sice chápe, že máme nadané dítě, ale že je po sociální stránce naprosto nemožné a musí se trochu naučit respektovat pravidla a školní řád. Problémů totiž samozřejmě bylo více.

Uvažujeme o změně školy

Syn už v té době studoval dějiny historie a medicíny, psal svůj první román a chodil na speciální přírodovědný kroužek, kde dělali různé chemické pokusy, taky do klavíru a na výtvarku. Na této základní škole, kam chodil, měl na doporučení odborníků speciální výukový plán. Nakonec jsme se ale s manželem rozhodli dát ho na soukromou výběrovou školu pro nadané děti a uvažujeme i o stěhování, abychom ho nemuseli tak daleko každý den vozit. Možností je i domácí vzdělávání, ale to by synovi neprospělo. Ani jeden z nás na to nemá čas a syn potřebuje kolektiv.

To všechno obnáší spoustu změn, oba bychom si totiž museli najít jinou práci ve městě, kde se nová škola nachází. Máme totiž stále pocit, že na téhle současné škole to zkrátka nepůjde. Chápeme však, že je potřeba, aby syn na sobě pracoval. Nemá kamarády, děti se ho bojí a považují ho za někoho, kdo se nad ně velmi povyšuje. Neumí se přizpůsobovat pravidlům v kolektivu a dělá si co chce. A to je samozřejmě špatně. Ještě to celé uvážíme a rozhodneme se. Syn špatně snáší změny, navíc už si našel jednoho kamaráda z vyšší třídy, se kterým si rozumí. A dokonce má od letošního školního roku, kdy nastoupil do třetí třídy, nového třídního učitele.

Poznámka redakce: jména osob v příběhu byla pro zachování anonymity změněná.