Jitce bylo před pár měsíci jednadvacet. Ideální věk na párty s přáteli, cestování a randění. Zkrátka užívání si života a všeho, co k němu patří. Jitku ale tohle nijak neláká. Touží po tom být matkou. Tato touha ji pronásleduje už více než rok, a to od oslavy dvacátých narozenin. Dětí chce mít aspoň pět a je toho názoru, že by s rodičovstvím měla začít co nejdříve. Okolí to ale vůbec nechápe. Prý je to moc brzo a má si ještě užívat. Ani rodiče Jitky z toho nejsou nadšeni. A co na to vlastně říká její přítel?
Záviděla jsem dětem sourozence
Už jako malá jsem si hrála s panenkami. Nezajímaly mě panenky typu Barbie, ale miminka. Vždy jsem je opatrovala, přebalovala, koupala a vozila v kočárku. Vzpomínám si, jak mi máma koupila čůrací panenku a na mé prosby pak i k vánocům panenky dvojčata s dvojitým kočárkem. Čím více jsem těch panenek měla, tím jsem byla šťastnější.
Mí rodiče bohužel už po mně nemohli mít žádné další děti a já jsem celou dobu jako jedináček trpěla a záviděla druhým dětem sourozence. Chtěla jsem mít kolem sebe spoustu dalších dětí, přišlo mi to tak přirozené. Možná jsem jen díky tomu, že jsem vyrůstala sama, průbojnější a vždy si prosadím svůj názor, což bych ráda i v tomto případě. Myslím si totiž, že být matkou, je moje životní poslání.
Potkala jsem toho pravého – a tak jsem se brzy vdala
S Radimem spolu chodíme už od základky. A to je právě i ten důvod, proč s ním chci děti a nechce se mi čekat. Vím, že je to ten pravý, můj osudový muž. Můžu se na něho spolehnout, dobře se známe a víme, co kdo pro sebe potřebuje. Vždycky se jen usmíval a těšilo ho, že si ho chci vzít a mít s ním děti. A tak se i stalo. Brali jsme se krátce po dokončení střední školy. Jemu bylo jednadvacet, mě necelých dvacet. Hned po svatbě jsem začala intenzivně pomýšlet na děti. Doufala jsem totiž, že za devět měsíců po svatbě už budu těhotná. Takže na splnění tohoto snu ještě stále čekáme…
Toužila jsem po pohádkové svatbě a nádherných šatech. Všechno tohle jsem měla. Radim ještě sice studuje vysokou školu, ale dálkově. Mezitím už pracuje ve firmě svého otce. Peněz máme dost. Prozatím žijeme v bytě, který nám koupili rodiče, ale máme peníze na stavbu domečku. Moc se na to těším a už máme i projekt!
Chci být s Radimem, zvelebovat náš byt a brzy i dům. Oba se shodujeme na alternativnějším způsobu života, chceme být soběstační a mít velkou zahradu, pěstovat si ovoce a zeleninu. Chceme žít ekologicky. Na vysokou školu jít nechci. Nejsem vůbec studijní typ a vím, že to podstatné mě naučí život. A nerozumím tomu, proč okolí nechápe, že už chci mít děti, když jsem našla toho pravého, s kým je vůbec chci mít!
Moje máma už nemohla mít další děti
Moje máma mi řekla, že nechce být ve třiačtyřiceti babičkou a děti mi takhle brzo hlídat nebude. Má ráda svou práci v obchůdku se zdravou výživou. Na roli babičky se zatím nechystá. Myslím si, že se sama ještě smiřuje s tím, že nemohla mít další děti. Tak se vůči dětem trochu zatvrdila. Tátovi je to celkem jedno a myslí si, že by byl i rád, protože si Radima dost oblíbil. A vím, že když budu šťastná já, bude šťastný i on.
A co na to Radim? Věří v naše manželství. A i když si i on myslí, že to je brzo a že bych si měla najít nějakou práci, která by mě bavila, není proti tomu. Dokonce jsme už začali pracovat na miminku. Jenomže…ono to nějak nejde.
A to je ten hlavní problém. Kvůli tomu tlačím na pilu ještě víc a jsem dítětem doslova posedlá. Jsem úplně zoufalá! Proč? Protože se zoufale bojím toho, že nebudu moct mít děti stejně jako moje máma! Když mě čekala, musela být na rizikovém těhotenství a i později měla za sebou spoustu potratů. Sice bez problémů otěhotněla, ale po mém narození už nedokázala donosit dítě vůbec. A já se bojím, že se mi stane to samé…
Kdy je ten nejlepší čas na dítě?
Nechci čekat…vím, co chci
Prozatím se doopravdy snažíme asi tři měsíce. Tři měsíce totiž trvalo, než jsem Radima vůbec přemluvila. Radim říká, že je to mou psychikou a že jsou tři měsíce teprve krátká doba. Prý jsem jak posedlá. Bere to tak, že co má být, bude. A tak se ani já nevzdávám naděje a dokonce jsem i začala chodit na terapie a ženské kruhy. Není řečeno, že dopadnu jako máma. A ona přece aspoň jedno dítě porodila a byla za to vděčná.
I já čekám na svou příležitost, na své mateřství. A je mi jedno, co říká okolí. Já prostě vím, že chci dítě teď. A proto je i teď ten správný čas, nic se neděje jen tak… Cítím to. Je to můj život. A moc se těším, až budu moct ukázat Radimovi dvě čárky na těhotenském testu…
Poznámka redakce: jména čtenářky i dalších osob v příběhu byla na přání změněna.
